Holka na roztrhání

Fotku?

Právě se podepisoval nějaký tak desetiletý holčičce. Celkem jsem se těšila až odsud vypadnu, jelikož mi byla zima a času jsem tady taky strávila možná až moc.

Už jsme byli na řadě. Loučil se s posledním z fanošků a přišli jsme na řadu my.

"Ahoj holky. Jak se jmenujete?" zeptal se nás s trochu hraným úsměvem.

"Sára."

"Emily."

Podaly jsme mu knížky a on tam rychle něco naškrábal.

"Před námi se nemusíš falesně usmívat." řekla jsem pobaveně, když jsem viděla jeho utrápený obličej.

Stále se snažil šťastně se usmívat.

"Jak dlouho už tu sedíš?" zeptala jsem se vyřízeného Kovyho.

"Snad i pět hodin....už se těším domů."

"Karle?" slyšela jsem za svými zády hlas. Byl mi známý, ale vlastníka jsem nemohla určit. Instinktivně jsem se oto-

"Počke-" slyšela jsem Kovyho.

Tma.

Nastalo ticho. To ale prolomil Kovy: "Máte někdo nějaký světlo?"

Místo odpovědi jsem zapla mobil, který jsem měla připravený na fotku. Nejdřív mi obrazovka osvítila jen obličej, ale pochvíli jsem osvětlila vrchní patro knihovny. Bylo to tu celkem velké.

"Jdeme pryč." slyšela jsem povědomý hlas, ale jeho vlastníka jsem pořád nepoznávala. Slyšela jsem kroky směrem ke dveřím.

"To nemá smysl. Dveře se automaticky otevíraj, takže musí bejt na elektriku. Nemáme šanci se odsud dostat jinak než únikovým východem." řekla jsem abych zastavila onu jdoucí osobu.

"To je pravda. Koukejte po cedulkách....někde tu musí nějaký východ být..." řekla Sára poprvé za dlouhou dobu.

Rozeši jsme se po dvojicích po knihovně a hledali dveře vedoucí pryč.

"Máme to!" ozval se zezdola ten hlas. Už mi to došlo. Jak jsem mohla bejt tak tupá! Jasně že to byl Martin.

Se Sárou jsme vystartovali směrem ke konverzujícím hlasům.

"Jdeme?" zeptala jsem se těch dvou, prohlížejících si dveře za obrovskou černou clonou. Vzala jsem mobil a posvítila jsem tím směrem.

Byly zde velké černé dveře. Měli trochu oprýskaný lak, byly celkově poškrábané a nevypadali zrovna stabilně, ale byla to jedina cesta. Vzala jsem za kliku a pokusila jsem se otevřít.

Nic.

Trochu jsem s klikou trhla ale pořád nic. Začala jsem s ní lomcovat.

"Sakra. Nejde to."

"Prosímtě. Nech to na profíkovi." ozval se Martin.

"Jak myslíš." okomentovala jsem jeho egoistický žvást a přenechala jsem mu kliku. Začal s ní lomcovat.

"Martine to nepůjde. Nech to." ozval se Kovy stojící. Lekla jsem se a obrátila jsem se. Kovy stál přímo za mnou. Chvilku jsem se rozhlížela po téhle části za záclonou a pak jsem jen slyšela velkou ránu.

"Ha!" slyšela jsem za sebou. Došla jsem za nimi ke dveřím

Byl to docela zajímavý pohled. Martin držící dveře, Kovy držící se za hlavu a Sára, která z téhle scény dostala záchvat smíchu.

Prošla jsem mezi nimi až k rámu dveří a posvítila jsem dovnitř. Byly zde nějaké trámy popadané na zemi a podla rozpraskana pod jejich tíhou. Nebylo to tu průchodné.

Martin vrátil dveře jakžtakž do pantů a vylezli jsme zpoza clony.

"Nemůžeme třeba někomu zavolat nebo tak?" Navrhla jsem.

"Jo...to by-"

Tma. Zase. Můj mobil se vybil a svítilna zhasla.

"No to už si ze mě děláte prdel!" řekla jsem do ticha.

"Někdo jiný kdo by měl mobil? Nebo nějaký světlo prostě..." slyšela jsem Sáru vedle sebe.

"Neříkali něco o tom, co dělat kdyby se něco takovýho stalo?" zeptal se Martin směrem ke Kovymu.

"Ne. Jen mi dali klíče abych mohl spustit mříž....mobil mám u nich v batohu stejně jako ostatní věci. Taková hodná paní s p-"

"Dobře. To stačí." přerušil Martin Kovyho.

"A ty?" zeptala jsem se Martina.

"Já ho mám v autě. Nečekal jsem, že ho budu potřebovat, když jdu jenom vyzvednout tohohle retarda." odpověděl Martin.

"No dovol!" ozval se již zmíněný retard.

"Dobře. Žádný hádky sakra. To je to poslední co potřebujeme." ozvala se Sára, značně zmatená z téhle situace.

Všichni zmlkli a nastalo ticho. Dlouho ale nevydrželo, jelikož někdo začal chodit po místnosti.

To ale nebyl dobrý nápad.

Po celé knihovně se roznesla ohlušující rána.

"Kdo to byl?" zeptala se potichu Sára.

"Já jsem tady." řekla jsem.

"Já taky." byl to Kovy. To znamená jediné.

Mohlo mi dojít že jedinej blb, co by si nedával pozor by byl Martin.

Byla jsem první co se rozběhla směrem, odkud rána pocházela. Slyšela jsem ve tmě sýpavý dech.

Martin.