Holka na roztrhání

Martin

"Martine!" slyšela jsem za sebou Kovyho. Vrhla jsem se na zem k němu. Byl zavalen regálem plným knih. Nebyl ani vidět. Nahmatala jsem kus police a pokusila jsem se knihovnu zvednout.

"Kovy!" zavolala jsem na stojícího za mnou. Byl jako v transu. Sama ten regál neunesu! To se nemůže sebrat a pomoct?!?

"Mohl si něco zlomit, vnitřně krvácet!" zvolala jsem na něj ve zmatku. No...je to celkem nepravděpodobné....ale vyprchavající dech pode mnou mě znepokojoval. Čím déle tam bude, tím to bude horší. Než jsem dořekla klečel u mě a vzal druhý roh knihovny. Kus jsme ji pozvedli a slyšela jsem Martina rychleji oddychovat. Nemohl se pohnout. To ale přiskočila Sára a odtáhla ho za ramena pryč.

Oba jsme pustili knihovnu. Musela mít tak 400 kilo. Skoro jsme ji neuzvedli. Rychle jsem si k němu klekla na zem. Sýpal a lapal po dechu.

"Dokázal by jste někdo dojít pro lidi a zavolat sanitku?" mluvila jsem na Kovyho a Sáru, kteří nade mnou stáli a tiše mne pozorovali. Museli si myslet, že přeháním. Stejně ale brali situaci vážně. Sára zděšeně sledovala scénu ktera se jí teď odehrávala před očima a Karel nevypadal o moc lépe. Moje kamarádka se ale vzchopila, vzala vázu stojící u pokladny a vhodila ji do dveří. Vyběhla pryč v těsném předstihu před Kovym, který ji následoval.

Zmateně jsem sledovala jejich postavy vytrácejí se do tmy.

"Ty jsi blb." zašeptala jsem Martinovi, když zmizely z dohledu.

"Kdybys počkal na ostatní, neležel bys tu teď v tomhle stavu. Jsi nezodpovědnej." v tichu byl slyšet jen můj povzdech.

"Nikdy bych nečekala že by se něco takovýho mohlo stát. Poznat Kovyho a Martina. No poznat.....spíš zachraňovat Martina."

Jeho dech se klidnil a začal přecházet do celkem normálních intervalů. Asi se mu snížil adrenalin v krvi a lechčeji se mu oddychovalo.

Jeho hlavu kterou měl na tvrdé zemi jsem si položila do klína. Palcem jsem mu přejížděla po čele a hrála jsem si s jeho vlasy.

Byl roztomilý. Měl zavřené oči a rudé tváře. Chytila jsem jeho pravou ruku a propletla jeho prsty s mými.

Z mého zamylšlení mne vytrhla Sára s Kovym, kteří za sebou táhli nějakého muže.

"Omlouvám se za ty dve-" pokusil se Kovy uklidnit přichazejícího, když si uvědomil, co jsme tu nechali za spoušť. Ten ale nevypadal, že by je nějak řešil.

Asi věděl co řeší. Vzpomínám si. Nevím na co, ale obraz tří přicházejících osob se mi ztrácí. Jen já. A moje....babička.

Vracela jsem se domů, když se to stalo. Spíš jsem do domu vstupovala. Babička mne nechala smotnou přejít štěrkovou cestu ke vstupním dveřím. Než jsem zmizela v domě naposled jsem jí zamávala.

"Už jsem doma mami!" rozezněl se můj tichý hlásek prázdnými chodbami.

"Mami!" zvolala jsem o něco hlasitěji. Nic.

"Halóó!" nepřestávala jsem zvyšovat hlas.

"Ty chceš hrát na schovku?" napadlo mě nadšeně. Nikdy jsi nechtěla hrát. Nebavilo tě to. Vždy jsi chtěla "hry rozvíjející smysly".

Šťastně jsem přidala do kroku a procházela pokoji.

"V koupelně nejsi! U mě v pokoji nejsi!" ozývalo se chodbami.

Promiň. Promiň, že mi to nedošlo dřív.

Moje nadšení začalo opadávat, když jsem tě nemohla najít.

"Dobře. Vyhrálas. Teď mi pojď pomoct s úkoly." řekla jsem zklamaně. Nikdo se ale neozval.

Až teď mi začalo docházet, že to není tak úplně normální. Začala jsem zběsile volat matku. Prohledala jsem celý dům. Každý pokoj, zákoutí. Nikde nikdo.

Byla jen jedna část domu kde jsem nebyla.

Sklep.

Stála jsem před úzkou chodbičkou. Dveře stojící za ní mne děsily. Soustředila jsem se ale na moji maminku a dodala si odvahy vykročit.

Po několika metrech se mé ruce dotkly kliky a dveře mi umožnily pohled do tmavé chodby.

Měla jsem zrychlit. Promiň. Promiň.

Rukou jsem vyděšeně hledala vypínač na stěně. Světlo se rozsvítilo a já nejistě otevřela oči.

Prádelna. Zimní bundy. Skříně. Garáž.

Proč jsem prostě nešla do prvních dveří. Mohla jsi ještě...

Vzala jsem za kliku posledních dveří. Rozhlédla jsem se po místnosti a viděla tě.

Promiň. Už ti nemohli pomoct. Zachránit tě.

Byla jsi tam. Zavalená policemi plnými krabicemi s harampádím. Tvůj obličej byl roztrhnut ostrým rohem police a pramínky krve tekly po tvé tváři.

Byla jsem jako v transu. Nevěděla jsem co se děje. Měli jsme štěstí, že otec přijel domů. Spíš já. Ty jsi v tu dobu už šanci ani neměla. Byl konec. Tvůj.