Holka na roztrhání

Modrý dům

Po dlouhém kličkování mezi ulicemi jsme konečně zastavili před modrou budovou. Když motor utichl, vytáhla Sára klíče a otevřela dveře auta. Popadla jsem svou kabelku, ležící na zadním sedadle a vydala jsem se za ní. Stála u dveří, zkoumala zvonky. Nechala jsem ji při tom, ale nejdříve jsem se ze zvyku musela ujistit, že je zamknuto.

Dveře povolily a se skřípáním se otevřely. Sára, kterou jsem asi vyrušila z očividně velmi záživné činosti, odskočila co nejdále od přicházejícího zvuku a skončila na zemi. Posměšně jsem se ušklíbla.

Pohodila jsem vlasama na znamení povýšenosti a otočila jsem se do tmavé chodby. To se mi ale nevyplatilo, jelikož jsem dostala vlasama do oka.

"Kurva!" zařvala jsem leknutím. Za doprovodu chichotání mé kamarádky jsem si vyndala přilepený vlas z oka.

"Karma..." ozvala se za mnou hnědovláska. No, je to pravda. Karma je svině.

V místnosti do které jsme vstoupili byla tma. Posvítila jsem na bílé oblemcané stěny a hledala vypínač. Pak se ale objevilo světlo dříve, než jsem ho stiskla. Leknutím jsem svítilnu rychle zhasla. Jedny dveře se totiž pomalu otevřely a ze světla vykoukla mladá žena.

"Je tu někdo?" rozezněl se její tichý hlásek přízemím.

"Ano. Mohu se zeptat, kde je tu pojišťovna?" odpověděla jsem ženě. Pátrala po mě pohledem. Došlo mi, že stojím ve tmě a udělala jsem krok do světla. Blondýna si mě přeměřila pohledem a po chvíli ukázala na protější dveře.

Chtěla jsem ji poděkovat, ale ona třískla dveřmi dříve, než jsem měla šanci.

Nechápavě jsem pokrčila rameny.

"Mám?" zeptala se mě najednou Sára držící kliku dveří, které nám žena poradila. Přešla jsem o několik kroků blíž abych ve tmě lépe viděla. Kývla jsem na souhlas.

Chvíli jsem čekala než dveře otevře.

"No tak mám?" ozvala se hnědovláska znovu.

"Vždyť jsem kejvala hlavou jakože jo!" řekla jsem s trochu zvýšeným hlasem.

"A to mám poznat jako jak, ty Einsteine?" zeptala se Sára. Dobře, to mi nedošlo.

"No dobře. Tak už ty dveře otevři." odpověděla jsem ji trochu naštvaně. Nesnaším, když mě někdo opravuje. Ale měla pravdu.

Slyšela jsem cvaknutí dveří a světlo znovu osvítilo chodbu. Moje kamarádka mi však svou hlavou zakryla výhled.

Drcla jsem do ní loktem. Pochopila celkem rychle a přesunula se dovnitř.

Naskytl se mi pohled na dvě ženy, které si nás podezřívavě prohlížely.

"Potřebujete něco, dámy?" ozvala se ta stojící. Druhá seděla a vypadala, že se prohrabávala nějakýma papírama.

"Já jsem Emily Lukášová a tohle je Sára Evansová. Zavolali jste nás." pokročila jsem o krok blíže. Tyvole...Emily Lukášová...proč mi nikdy nedošlo, že anglické jméno a české přímení zní tak...nepřirozeně..?

"Vidíš, říkala jsem ti, že jsi to pomotala!" sykla ta stojící bruneta na ženu pod ní. Sedící rudovlásce se vytratil už tak hraný úsměv z tváře. Bez dalšího projevu emocí se začala dále prohrabovat papíry. Hnědovláska s pihou na nose dupla té plavovlásce na nohu. Ta tiše zavyla, ale i přes to se nenechala vyvést z míry.

Bruneta se k nám s úsměvem přiblížila. Celkem mě děsila.

Poodstoupila jsem několik centimetrů zpět, zato Sára si k ženě ještě vykročila. Nesnášela, když se někdo takhle choval k ostatním.

Se zmatkem v mé hlavě jsem se pokusila nějak ji zastavit. Byla rychlejší.

"Sáro n-"

"Mohu se zeptat co tu zastáváte za pozici?" zeptala se se slyšitelnou vážností v hlase. Ale ne.

"Proč se ptáte?" snažila se žena obrátit konverzaci proti Sáře.

Pravidlo číslo jedna. NIKDY neodpovídejte naštvané Sáře otázkou.

"No dobře. Stačí mi jméno." řekla s viditelným opovržením v hlase.

Bruneta si zkousla ret a pohlédla mé kamarádce do očí. Sice byla vyšší než Sára, ale autorita Evansový byla v těchto situacích odstrašující.

"No?" řekla ma kamarádka s větším důrazem.

"Sáro vykašli se na ni p-"

Ta se na mě obrátila. Radši jsem zmlkla. Vrátila tedy pohled zpět na svou oběť.

"Ach tak! Promiňte, nevšimla jsem si toho, vy na sobě máte cedulku. Takže Simona?" řekla Sára a nátáhla ruku k brunetě. Ta chvilku přemýšlela, se ruku přijala.

Chyba. Pravidlo číslo dvě. Sára se NIKDY jen tak nárazově nezklidní. Vždy má v rukávu jiný nápad. Většinou drcení podané ruky.

Brunetce se zkřivil její křečovitý úsměv. Snažila se stále si ho zachovat. To se jí však nevedlo. Viditelné trhání její rukou naznačovalo, že se snaží ruku vytrhnout. Sára jí držela tak křečovitě, že její klouby zrudly.

Pravidlo číslo tři. NIKDY neodporujte Sáře, když vám uděluje výchovnou lekci. Tím horší jsou jízlivé poznámky, nebo zbabělý útěk. Ten ale vždy dopadne jen jako neúspěšný pokus.

Vzpoměla jsem si na blondýnu sedící za stolem a odvrátila jsem pohled k ní.

Ta celkem vyděšeně sledovala divadýlko, odehrávající se za mnou.

"Ale copak? Tady se z někoho stalo rajčátko! Jste nám nějak zrudla!" ozval se podrážděný ženský hlas. A Sára to nebyla.

Kurva.