Holka na roztrhání

Pouhá vzpomínka

"Emily! Emily haló!" slyšela jsem vzdáleně hlas své kamarádky. Až teď jsem začala vnímat a pootočila jsem hlavu za zvukem. Setkala jsem se s nechápavým pohledem Sáry. Všichni tři tam stáli. A vyděšeně mne pozorovali.

Nechápala jsem.

Ale bylo mi to jedno. Tady jde o Martina. Ne o mě. Slyšela jsem v dáli za sebou sanitku. Zvedla jsem se a vzala nemehlo ležící podemnou za nohy. Kovy hned přiskočil a zvedl ho za ramena. Společně jsme ho přepravili dveřmi, právě včas zastavujícímu vozu. Auto se ani pořádně nezastavilo a zadní dveře se otevřely. Vylezli dva muži, kteří od nás pohotově převzali mrtvolně bledého Martina. Výstražná světla vozidla mne oslepovala a po několika minutách se sanitka rozjela k nejbližší nemocnici.
Všichni jsme tam stáli a tiše pozorovali ujíždějící auto.

"Potřebuji vaše jména, adresy...a pojišťovny." prolomil ticho majitel knihkupectví. Následovali jsme ho tedy k němu do kanceláře. Napsal si na papír naše jména, čísla, mail atd. Já se Sárou jsme se ješte stavily pro batohy zpět do obchodu a vydali jsme se k autu.

Když jsme se usadily ve voze, obě jsme ze začátku jen civěli do okna na své odrazy, ale moje kamrádka se na mne obrátila a ticho prolomila.

"Co to bylo?" zeptala se mě zmateně.

"Co myslíš?" zeptala jsem se. Stejně jsem ale věděla o čem asi mluví.

"Když jsme přišli. Seděla jsi a čuměla někam do prdele. Na nic jsi neodpovídala. Myslíš si že je to vtipný!?" vyprskla na mne. Z tónu jejího hlasu bylo poznat, že vůbec netuší, co se děje.

Zabodla jsem oči do země. Cítila jsem ale nepříjemný pohled na zádech.

"Neřeš to. Potřebuju si všechno urovnat." odpověděla jsem. Neměla jsem slov.

Chvíli na mne ještě tázavě upírala nechápavý pohled, ale po chvíli to vzdala a nastartovala motor. Celou cestu jsme nemluvily.

Když jsme se vrátili, neřekly jsme ani slovo. Obě jsme šly mlčky spát.

Zhasla jsem lampičku a světlo přestalo osvicovat celý můj pokoj.

To byl ale povedený den.

❤❤❤❤❤

Celou noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, co jsem viděla. Všechno se soustředilo na ten záblesk. Záblesk beznaděje. Na to, jak jsem ji našla ležet na zemi.

Někoho, koho si vůbec nepomatuji. Ale v hloubi duše mi byla povědomá. Odněkud jsem ji znala.

Zamyšleně jsem si udělala snídani. Se svým toustem a mozarellou s rajčaty jsem se posadila ke stolu, kde už Sára byla.

"Kolik nám bylo když jsme se poznaly?" zeptala jsem se Sáry. Vlastně si to ani nepamatuju.

"Myslím, že pět. Jistá si tím ale nejsem." odpověděla mi. Zamyšleně jsem pokývala a přemýšlela jsem dál.

"Ty prázdniny ses nově přistěhovala. Pomatuji si, jak ses s nikým nebavila a všichni si mysleli, že jsi divná." pousmála se. "Vždy jsi byla takova nevnímavá. Myslela sis že tě nikdo nemá rád. V tu dobu jsi myslím i chodila k psychiatrovi." řekla.

"Počkat co?" narazila jsem na poslední větu. To si nepomatuju.

"Když jsem se s tebou začala bavit, tvoje máma říkala mojí že chodíš k psychiatrovi. S traumatem." řekla klidně.

Seděla jsem tam úplně zaseklá. Brada mi vysela tak dva metry dolů.

Té holčičce mohlo být pět. Trauma. Psychiatr. Skříň.

Byla jsem zmatená. O tomhle jsem vůbec nevěděla.

Obě jsme vůbec nechápali a dívali se na sebe. V tom se ale ozval Sařin mobil.

"Dobrý den." začala Sára trochu nedůvěřivě.

"Dobrý den. Jste slečna Evansová?" ozvalo se z druhé strany. Byla to nějaká žena, s trochu hlubším hlasem.

"Jsem zástupkyně pojišťovny ČSOB Prahy 7." Sára na mě vytřeštila oči. Pokynula jsem jí, aby poslochala dál.

"Mám záznamy o nehodě v knihkupectví na Václavském náměstí, ale potřebujeme bližší informace ke včerejší noci. Mohla byste se dostavit do naší pobočky na Praze 7?" Vychrlila na Sáru, která z toho byla očividně celkem otřesena.

"Jistě. Mohla bych se zeptat jestli nám můžete poskytnout informace o stavu Martina Careva?" zeptala se ženy. Já jsem upřímně ani nečekala, že tam někdo ví o Martinovi. Natožpak jeho stavu.

"Bohužel. Ani my ještě nejsme zcela informováni. Kdyby něco dáme vám vědět."

"Dobře. Děkuji mockrát. Nashledanou." řekla Sára do mobilu a típla. Nenechala ji ani domluvit.

Zmateně se na mne obrátila a já na ni kývla. Vybavily jsme se na cestu do pojišťovny nějakými kapesníky, peněženkou a powerbankami, jelikož jsme nevěděly co se bude dít a chtěli jsme být připraveny. Aby to nedopadlo jak minule.

Vylezly jsme ze dveří a Sára za námi zamkla. Vydaly jsme se tedy až ke vstupním, kteri jsme prošli ven na zahradu.