Konec je nový začátek

Prolog

Šel jsem nočním městem, zvuky kolem mě byli neslyšitelné přes všechny moje myšlenky v hlavě a lidi, kteří kolem mě chodili se zdáli být vzdálení. Měl jsem pocit, jako bych na tomhle světě byl sám, jako by ani ostatní nevěděli, že tady vlastně jsem. Co však bylo horší bylo to, že tenhle pocit nebyl jenome pocit, ale pravda. Krutá pravda, která tak moc bolí.

Nikdo mi nezůstal. Všichni mě opustili a nechali mě samotného. Není na světě osoby, která by mě měla ráda, všechny jsem proti sobě poštval. Nešlo to však jinak, nemohl jsem jim říci pravdu. Všechno by se tím jenome zhoršilo a na to já už jsem neměl sílu. Nemám však sílu ani na to být sám. Nemůžu už takhle dále žít, tak straštně moc to bolí. Ne však více než neopětovaná láska.
Ani smrt není horší než to, když vás někdo, koho milujete, odmítne.

S hlavou sklopenou na moje ošoupané boty jsem pomalu došel na moje oblíbené místo, kam nechodilo moc lidí, takže jsem byl o samotě a mohl jsem v klidu ukončit svůj mizerný život. Lidi se na mě dívali jako na nějakou výkladní skříň a vyhýbali se mi obloukem. Byl jsem pro ně jen další bezdomovec, což jsem vlastně byl. Poté, co jsem proti sobě všechny poštval jsem neměl kde bydlet a mojí jedinou možností byla ulice.

Už to nějaký ten týden trvalo, mě se však zdálo, že je to už roky, co jsem měl místo, kterému jsem mohl říkat domov. Po tváři se mi svezla jedna neposedná slza, stýskalo se mi po klucích. Byli jako moje rodina. Nemohl jsem se však tvářit, že se nic neděje, nemohl jsem v sobě po zbytek života držet svoje nejtemnější tajemství. Musel jsem od tama zmizet, zabíjelo mě to. Nevím však jestli teď je to lepší. Vím však, co bude nejlepší, nejlepší pro všechny kolem.

Z kapsy jsem vytáhl mobil, který měl poslední 1% a najel jsem na kontakty ve kterých jsem si našel Radka a Pavla. Neměl jsem moc času na přemýšlení, tak jsem se rozhodl napsat jim pravdu.

,,Omlouvám se, že jsem na vás byl zlý a nadával jsem vám, ale držel jsem uvnitř svého srdce tajemství, které jsem vám nemohl prozradit. Tím tajemstvím bylo to, že jsem se zamiloval. Zamiloval jsem se do Pavla.. Moc mě to mrzí, mám vás straštně rád kluci. Sbohem." Odeslal jsem zprávu a mobil se jako na zavolanou plně vybil a vypnul se. Hodil jsem ho na zem do trávy, stejně ho už nebudu potřebovat, a vylezl jsem na okraj mostu. Měl jsem ochablé ruce ze všech těch jízev od žiletky, ale musel jsem to udělat. Musel jsem konečně ukončit všechnu tu bolest.

Podíval jsem se na mírně rozbouřenou vodu pod sebou a z hluboka jsem se nadechl. Vychutnal jsem si poslední pohled na nebe, na kterém zářilo milion hvězd a potichu jsem zašeptal ,,Sbohem krutý světe." Vykročil jsem vpřed a když jsem dopadl na hladinu, tak svět kolem mě ztichl a já viděl jen tmu.

Ahojda všichni 😊 Vítám vás u nového příběhu 😁 Tahle kapitola je spíše taková ukázková, abych zjistila, zda se vám tenhle styl povídky líbí a mám s ní pokračovat nebo ne 😇 Proto tedy budu straštně moc ráda za vaše názory a votes, hodně mi to pomůže v rozhodování 😊😊 To bude k úvodu nejspíš vše a zatím ahoj ^^
natt_ally