Konec je nový začátek

,,Musíme mu to říct."

,,Já- uh," moje hlava byla jako střep a celý svět se mi najednou začal trochu motat ,,Je ti dobře?" staral se Radek, který si všiml mého pohledu a mírně se zamračil, nejspíš jsem nevypadal nejlépe ,,Jo, jen se mi trochu motá hlava. To přejde." pousmál jsem se, ale do smíchu mi vůbec nebylo.

Jak tady tak kluci stáli, tak se mi vrátili všechny ty vzpomínky na moje dny bez nich. Byli jako moje rodina a já si nedokázal představit, jak moc by jim můj odchod dokázal ublížit. Věděl jsem, že jim na mě záleží, protože proč by tady potom byli? Ale na druhou stranu jsem si tím nebyl úplně jistý. Třeba se jen tváří, že jím na mě záleží, třeba to není vůbec pravda. Chtěl jsem tyhle myšlenky zahnat a nemyslet na to, ale nešlo to. Moje myšlenky pořád směřovali k tomu na co jsem myslet nechtěl. Bylo to jako naschvál. Jako by ta temnota uvnitř mě chtěla ať tomu věřím, ať věřím tomu, že jim na mě nezáleží.

Už vím jaké to je cítit nejistotu, vím jaké to je, když člověk neví čemu věřit. Jak mám poznat, co je pravda, jak mám vědět, co se jím právě odehrává v hlavě? ,,Omlouvám se, že ruším, ale už je po návštěvní době, měli by jste jít." objevila se tady náhle sestřička a já cítil tak trochu úlevu, nevěděl jsem, co bych vlastně klukům řekl ,,Řeknu vám to zítra." pousmál jsem se na ně a oba dva s pozdravem na rozloučení následně odešli pryč. Než se však dveře zavřeli plně, tak jsem viděl Pavlův nerozluštitelný pohled. Bylo mu to líto? Nebo jen nevěděl jak se má v mé přítomnosti chovat, protože ví, že ho miluju, ale on mě ne a neví jak mi to říct?
Něco ho ale určitě trápilo, bohužel jsem však nedokázal určit co.

,,Měli by jsme mu to říct." podíval se na mě před nemocnicí Radek ,,Já vím, ale co když to nevezme dobře? Co když si ublíží?" poslední slova jsem zašeptal a do očí se mi nahrnuly slzy, když se mi v hlavě objevil obraz jeho zjizvených ruk za které jsem mohl já ,,Máme ale poslední týden a stejně mu to budeme muset říct tak či tak. Vím, že to je pro tebe těžké, pro mě taky, ale myslím si, že bude lepší mu to říct než to před ním skrývat a pak to na něj vyvalit naráz. Mohlo by mu to ublížit." vzdychl jsem a u srdce jsem cítil menší bolest. Další špatná zpráva za kterou budu moct já, skvělý. Teď mě začne nenávidět ještě víc než teď.

,,Dobře, tak tedy zítra." řekl jsem, když jsme se blížili k parkovišti ,,No, já bohužel zítra nemůžu, musím něco zařídit." podíval se na mě mírně provinile ,,Tak dobře, řeknu mu to sám." abych pravdu řekl, tak jsem z toho neměl moc radost, ale co jsem měl dělat? Štěpán je můj kamarád, tak proč bych měl být v jeho přítomnosti nesvůj? "Možná proto, že tě miluje, ale ty jeho ne?" odpověděl mi můj mozek a já měl sám na sebe vztek. Měl bych se chovat jako dospělá osoba a ne od všech problémů jen utíkat.

Ahojky 😊 Po trošičku delší době jsem tady s další kapitolou 😄 Abych pravdu řekla, tak to pro mě byla celkem fuška, protože jsem nevěděla co mám napsat, ale přitom jsem chtěla nějak pokračovat, prostě chaos 😅 Doufám, že se vám tedy kapitola líbí a budu moct ráda za vaše názory 😊😊
PS: Opožděně vám všem přeji Šťastný Nový Rok 😛 Ať je mnohem lepší než ten minulý a hlavně ať jste šťastní 😇

natt_ally 🐧