Nenávidět Znamená Milovat

#25

1 388 slov

Lily jsem dlouho utěšovala. Nevadilo mi to, právě naopak. Měla jsem tak pocit, že jsem aspoň k něčemu dobrá. Chápala jsem jí. Někdo, koho měla ráda jí ranil takovým způsobem, že možná nebude schopna odpustit. Jen co vyčerpáním usnula v mojí posteli, došla jsem do společenky, kde jsem si sedla na křeslo u okna. Přitáhla jsem si kolena k bradě a zasněně se dívala na měsíc. Příjemné ticho bylo přerušeno tlumenými hlasy za mnou.

"Au, Petře dupnul si mi na nohu!"

"Já nechtěl Siriusi, promiň" hned na to zazněla tupá rána a tichý zakvílení. Stále jsem se nehnula a přetrvávala ve stejné pozici.

"Sakra ! Zvedněte se ze mě!" zakňučel další hlas

"Jasný" řekli unisono a dál už bylo ticho - teda když nepočítáme ty obrovský rány když procházeli. Jen co jsem slyšela cvaknout obraz, zvedla jsem se a nenápadně následovala hluk . Bylo mi jasný, že jsou to naši slavní Poberti, komu by to nedošlo že? Jen mě zajímalo kam takhle pozdě razí.
Hlasy jsem následovala až ven. Nechtěla jsem riskovat, že by mě tu někdo viděl, proto jsem se schovala za nejbližší roh a proměnila se. Podle čichu jsem je následovala až k vrbě Mlátičce kde jsem se schovala za nejbližší kámen. 

Pohled třetí osoby

Zatímco Samantha byla schovaná v podobě vlka za kamenem , tři chlapci ze sebe, nic netušíc,  sundali neviditelný plášť . Během minutky tu stál přenádherný jelen-dvanácterák- s velkým parožím, velký černý pes, nápadně podobající se smrtonošovi a malá, sotva zpozorovatelná krysa krčící se ve stínech. Nebelvírka to vše sledovala se zatajeným dechem. Na mysl jí přišla její noční můra. Začínalo to stejně. Ona krčící se za kamenem pozorujíc sestavu tří zvířat, která nejdou vůbec dohromady. Přeběhl jí mráz po zádech, ale vzápětí se hned oklepala. Nemohla si dovolit teď nedávat pozor a myslet negativně. Ani si nevšimla, že se krysa dala do pohybu , stále pozorovala psa před sebou. Byla si na 98 procent jistá , že je to ten samý , kterého potkala tehdy v lese. Zničeho nic vrba ustala v pohybu a pes zmizel v noře pod ní. Dlouhých pět minut se nic nedělo. Pět minut bylo mučivé ticho, občas přerušeno zahoukáním sovy či cvrkáním cvrčků. Znervózňoval jí ten naprostý klid. Bylo to jako ticho před bouří a to pěkně velkou. Cítila, že se něco stane a pocit, že se opakuje její noční můra jí moc nepomáhal. Pes se vrátil, ale ne sám. Něco se za ním krčilo . Schováno ve stínech stromu. Po chvilce vyšel na světlo. Žluto-zeleně zářící oči viděla zřetelně i na tu dálku. Hrklo v ní , když se vlkodlak zničehonic rozběhl směr les. Zvířata ho rychle následovali a nebyli jediný. Vlčice neváhala a rozběhla se za nimi.

Dlouhé hodiny je pozorovala schovaná ve stínech. Nebyla hloupá aby jí nedošlo, že onen vlkodlak je Remus. Teď jí vše dávalo smysl. Jeho jizvy, každo-měsíční odjezdy, stranění se . Bylo jí ho líto. Netušila jak se asi cítí, ale chtěla mu pomoct. Slíbila si, že ode dneška s ním bude každý úplněk! On o ní nebude mít tušení, zato ona jeho bude následovat vždy a za každých okolnostech. Po další hodině se něco stalo. Remus začal být nervózní a vrčel na vše co se jen pohlo. Netušila co se pokazilo. Vždyť byl celou dobu jako jehňátko. Když skočil po psovi, neváhala a vyběhla ze stínů odhodlaná Siriuse chránit vlastním tělem . Sekla po vlkodlačí tlamě a s vrčením pozorovala žluto-zelený oči před ní. Pes se obratně postavil vedle ní s dvanácterákem za sebou. Vlkodlak nebezpečně zavrčel a krvelačně se vrhl Sam po krku. Byli skoro výškově stejný, ale i přes to byla vlčice mohutnější, silnější , zato vlkodlak byl vychrtlý až to nebylo skoro možné. 'A já se divím, že mi jde po krku. ' Pomyslela si vzápětí Samantha, ale nebyl čas . Rychle se vyhla jeho drápům a svými znovu zaútočila po jeho čenichu. Jelen neváhal a použil svoje parohy , pes mu skočil na hřbet zarývajíc mu drápy do kožichu a tesáky do krku. Jediná krysa se schovala. Nebyla nijak užitečná. Jelení kopyta by jí ušlapaly . Vlkodlak hlasitě zakňučel, když se psí zuby střetly s hubeným krkem. Rychle ho ze sebe tlapou shodil a chtěl po něm znovu skočit v tom mu zabránil jelen, který se vzepjal na zadní a tím chránil psa svým tělem. Kopyty ho obdařil pořádnou ranou do hlavy. Za tuto noc prořízl les již druhý-a určitě ne poslední- bolestný ston. 

Vlkodlak poznal, že jsou protivníci v převaze a raději se rozhodl utéct, ale ani to mu nepomohlo. Abnormálně velký vlk ho jedním skokem přeskočil a bránil mu tak v cestě . Vlkodlak již celý zoufalý zavyl. Bylo mu jasné, že proti vlkovi nemá sebemenší šanci a pes dýchající mu na záda je sice zdaleka menší, ale o to silnější . S posledním zoufalým činem skočil po překvapeném dvanácterákovi a silně zaryl svoje ostré drápy do jeho hebkého kožichu. Vše se seběhlo moc rychle. Jelen bolestí spadl , pes skočil  vlkodlakovi po tlapách a vlčice zaútočila na jeho záda. Zatímco se odehrával rozhodující boj, James bolestí omdlel a tak se navrátila jeho lidská podoba. Zpoza stromu se zničehonic vynořila krysa a přiběhla k Jamesovi. Vlkodlak jedním pohybem smetl psa i vlka na kterého se obrátil celým tělem a mohutně zavrčel . Oba se proti sobě rozběhli s nataženýma tlapama . Vlkodlačí drápy přejely přes vlčí čumák na kterém zanechaly krvavé šrámy. Vlk zavyl a složil se k zemi. Vlkodlak jí chtěl uštědřit poslední ránu, ale byl zády k psovi, který toho využil a skočil mu na ně. Sirius se ze všech svých sil snažil svého dlouholetého kamaráda uklidnit či aspoň dostat do bezvědomí proto si nevšiml pomalu měnícího těla vlka, který mu mnohokrát pomohl do podoby dívky, kterou miluje. Teď na zemi ležel jeho nejlepší přítel s poraněnými zády a polovinou boku a milující přítelkyně s vážným zraněním na obličeji, které navždy bude připomínat tuto noc. 

****

Noc skončila. Měsíc vystřídalo slunce a chlapec byl konečně volný. Po přeměně spadl nahý na zem a skoro vyčerpáním usnul. Sirius se hbitě vrátil do své podoby a přiběhl ke svému kamarádovi až později si uvědomil, že tu chybí zbytek jeho přátel. Z lesa vyběhl zadýchaný Peter a už zdálky volal na Siriuse s Remusem.

"Siriusi! Remusi! Kluci honem! James...." vydýchával sotva co přiběhl , ani se nestačil vzpamatovat a Sirius tryskem vyběhl zpět na místo, kde zůstal jeho nejlepší kamarád. Peter těžce vydechl , vzal kamaráda pod rameny  a -o dost pomaleji- následoval Siriuse , který si již klekal k Jamesovi a jemně ho poplácal po tváři

"Notak... kamaráde vzpamatuj se. Jamesi ! " vykřikl a vrazil mu pořádně. Ostrý nádech prořízl tichý les 

"Ah..." vydechl zmoženě a těžce otevřel oči.  Sirius úlevně zavřel oči nevšímajíc si přicházející ho Petera s Remusem . Až Červíčkův tichý vzlyk Siriuse probral. Zmateně se otočil na pomalu hroutící se tělo Remuse co se s uslzenýma očima díval někam za něj a Petera již naplno brečícího. Nechápal co se děje. Však James je relativně v pořádku tak co se děje? Proto se otočil na místo kam směřovali Removi oči. Ostře se nadechl když spatřil- pro něj velice známé- blonďato-hnědé vlasy rozházené na zemi . Prudce se zvedl a rozběhl se k ležícímu tělu. Dopadl drsně na kolena a chytl její hlavu. Opatrně odendal její vlasy z obličeje. Když spatřil, že je celý od krve zatočila se mu hlava . Silně si jí k sobě přitiskl a rozbrečel se naplno. Kolíbal se s ní v náručí a tiše šeptal omluvy a všemožný prosby. Remus za ním se neudržel na nohách a i když ho Peter podpíral dopadl těžce na zem z hlavou schovanou v dlaních.

"Co jsem to udělal? " šeptal zničeně " Všem jsem ublížil. Jsem monstrum. Monstrum.... " 

_______________________________________________________________________________ 

Em... jako jsem docela frajerka, že se odvážim po takový době ozvat. Hrozně se stydim, že jsem dlouho nic nevydala a opravdu hluboce se omlouvám, ale stejně tyhle žvásty nikdo nečte, ale kdyby přece jen někdo, tak mě zajímá váš názor. Mam od teď psát v 'Er' formě ? Nebo se mam vrátit k 'ich' ? Mě osobně je příjemnější ta 'er' , ale píšu to pro vás a vám by se to mělo čít příjemně . Takže mi napište jestli chcete raději takovýhle formát nebo se vrátit k předchozímu. °*° 

Miluj vás <3 

TallyT.