Nenávidět Znamená Milovat

#27

Nebelvírská studentka, ležící na bradavické ošetřovně se začínala pomalinku probouzet. Byla půlnoc a tak si toho nikdo nemohl všimnout . Pokusila se otevřít oči a i přes to, že ji to ubralo mnoho sil, to nakonec dokázala . Tvář ji pálila a bodavá bolest byla nesnesitelná.

SAMANTHA

'Au... co se to u Merlina děje? ' opatrně jsem zvedla svojí těžkou ruku a ještě opatrněji se dotkla své levé tváře. Prsty jsem nahmatala jemnou látku obvazu, který se táhl přes celou polovinu mého obličeje . Hned mi došlo proč jsem nemohla pořádně koukat . Pomalinku jsem se zvedla do sedu a prokřupla si celou páteř. Okamžitě jsem cítila úlevu, která proplula celým mým tělem. Zmatená, s polovičním zrakem jsem se dívala po místnosti a hned  jsem ji poznala . Ošetřovna . Snažila jsem se vzpomenout  co se stalo a co tu dělám , ale nic, jen temnota v mé mysli. Znovu jsem se pořádně porozhlédla po místnosti a došlo mi , že i přes to jaká tma tu panovala a já viděla jen jedním okem , jsme tu byla sama.

Přehodila jsem nohy přes okraj postele a opatrně je položila na studené dlaždičky. Cítila jsem , že moje tělo nemá dostatečnou sílu na to, abych se postavila bez problému . Jak jsem čekala , hned po první kroku se mi nohy roztřásly jako hříběti , které se učí běhat . Snažila jsem se najít svoji ztracenou rovnováhu a okem jsem hledala objekt , který mě momentálně zajímal nejvíce . Zrdcadlo. Pomalým , nejistým krokem sem se vydala k protější zdi kde se nacházelo . Nohy se mi podlamovaly a párkrát jsem i klopýtla, ale nakonec jsem hrdě došla k velkému zrdcadlu.  Když jsem se spatřila v odrazu nemohla jsem se poznat . Moje osoba fyzicky nevypadala , že žije . Vzhled připomínal spíše mrtvolu v rozkladu. Oči-nebo momentálně spíše oko- bylo bez známých jiskřiček pod nima tmavé kruhy  ,mastné , vybledlé , vlasy , moje už tak dost výrazné lícní kosti byli tak dvakrát propadlejší, rty vysušené a popraskané,  klíční kosti vystouplý jak nikdy . Pomalu jsem si vyhrnula triko které jsme měla na sobě a jak jsem očekávala, žebra byli vidět víc než obvykle . Nechala jsem spadnou jak triko tak i mé ruce . Hlavu jsem měla skloněnou a přemýšlela jsem co se semnou stalo a jak dlouho jsem byla mimo abych vypadala takhle . Už zbývala poslední věc. Odhodlaně jsme zvedla hlavu a prsty uchytila okraj obvazu. Pomalu jsme ho začala obmotávat a čím míň toho zbývalo , tím víc narůstala moje nervozita . Bála jsem se toho nejhoršího . Byla jsem ke konci a tak jsme se zhluboka nadechla . Odhodila jsem obvaz na zem a zvedla zrak k odrazu zrdcadla. Od čela přes obočí a oko  až k čelisti se mi táhly tři velké jizvy . Srdce mi bušilo nepřirozeně rychle a já se bála aby mi nevyskočilo z hrudi . Jediné pozitivum bylo , že na oko jsem viděla . Zkroušeně jsem pozorovala , ještě trochu krvavé  jizvy a přejela přes ně opatrně prsty . Sykla jsem bolestí když se kůže navzájem dotkly. Z očí se mi spustila první slza po ni hned následovala další a další . Moje oči vyplavovali  pocity a všechnu bolest, kterou jsem prožívala , jak tu fyzickou tak i psychickou . Nohy mě přestaly poslouchat a vypověděli veškerou službu . Tvrdě jsem dopadla na kolena , ale tu bolest jsem naprosto ignorovala . Bylo to pouhý zrníčko písku proti celé poušti . Bylo to nic ve srovnání s tím co jsem prožívala uvnitř mě. Nemohla jsem dýchat , plíce vypovídali službu a za žádnou cenu mi nedovolovali se nadechnout . Tlak na hrudi byl nesnesitelný a já tak přemýšlela jestli by to nebylo lehčí se tomu podat . Nechat to být a přijmout tohle vše . Měla jsem neutuchající chuť ječet . Moje hlasivky se podali pudu , který moje tělo vydávalo a já tak vypustila první táhlý tón, který rval uši . Už i hlas mi selhával , matně jsem slyšela jak chraptim a jsem čím dál víc vyčerpanější.

"Slečno Brownová...." tlak dlaně na mém rameni byl jako nic . Jakoby vás polechtal motýl . "...notak slečno, musíte se uklidnit a zhluboka dýchat .."  nešlo to .... dokonce ten tlak na hrudi začal být příjemný 'co když tohle je ten způsob jak se vysvobodit ? Jak vše přestane a já opět budu volná?'  "Paní profesorko..... pomoc....... tady .....položt...." k mým uším se dostávala jen polovina slov z celých vět. Otravné hučení se stávalo hlasitější a já se jen modlila k Merlinovi aby to co nejdříve přestalo . Moje tělo mě nakonec osvobodilo a padalo. Padala jsem do nitra své mysli a opět jsme skončila ve sladkém bezvědomí .