Ta statečná

Prolog

Zkoušeli jste si někdy rozvázat ruce za zády? Já vždycky svazovala bratra, takže v tom moc praxe nemám. To je asi příčina toho, že jsou teď moje ruce na zápěstích rozedřené do krve. Moje srdce buší tak strašně moc nahlas, že ho určitě slyší i řidič téhle zpropadené dodávky, ve které se oba nacházíme. 

Vy ještě neznáte moje jméno. Jsem Mary. Mary Wilson, holka s kratšími hnědými vlasy a ne moc výraznýma modrýma očima schovanýma za velkými brýlemi, kterou zná v poslední době snad každý v našem městě. A proč? Protože jsem udělala něco naprosto samozřejmýho, ale lidi v tom vidí nějaký speciální druh hrdinství nebo co. 

Povzdechla jsem si. Hrozně mě pálila zápěstí a byla jsem vyčerpaná. Položila jsem si hlavu na tvrdou a zablácenou podlahu dodávky. I kdyby se mi povedlo rozvázat si ruce, jsem si jistá, že vyskočit z jedoucí dodávky by pro mě nedopadlo dobře... Nadskočila jsem, jak ten neopatrný řidič vjel do nějaký díry. "Debile!" křikla jsem, i když jsem pochybovala o tom, že mě slyší. K mému překvapení se zepředu ozvalo upřímné "Promiň" a já jen nechápavě mlčela. Únosce s pocitem viny, to je... asi dobře? Třeba to je jenom nějaká debilní hra, kterou vymyslel Mike - můj starší bratr. Jestli jo, tak to má u mámy spočítaný.

Tahle myšlenka byla sice hezká, ale po delším přemýšlení nereálná. Jeli jsme už moc dlouho. Navíc mě praštili, když mě unášeli, a i když je Mike kretén, tohle by neudělal. Navíc by z toho máma zešílela, kvůli tomu co se málem stalo Bartovi - mému mladšímu bratrovi. Je to vlastně docela ironie. Zavřela jsem oči a na chvilku si zavzpomínala.

"Mary! Ty jsi do teď byla jenom na mobilu? Co takhle vynést odpadky? Nebo si uklidit tenhle binec," řekla máma a pro důraz na 'ten binec' ještě kopla do mojí učebnice válející se na zemi. "Ale noták! Vždyť je víkend, já to všechno udělám, ale později. Slibuji!" pro srandu jsem zasalutovala, ale mámě to směšný nepřišlo. Pousmála se tím rodičovským úsměvem, kdy víte, že byste měli radši zdrhnout. "Tak víš co, mladá dámo? Půjdeš s Bartem na hřiště. Bez mobilu.... A cestou vyneseš smetí!" Svěsila jsem hlavu a zvedla se ze své vyhřáté postele. Už jednou mě pak donutila uklidit celý dům, jenom kvůli tomu, že jsem nevyndala myčku.

Možná si myslíte, že být na hřišti s bratrem nemůže být tak špatné... Jenže to neznáte mého hyperaktivního bratra, který by byl schopný zlomit si ruku při obyčejné chůzi na chodníku. S pytlem odpadků a Bartem jsem vyšla ze dveří. Bylo to trochu náročnější, protože jedna věc mi chtěla utéct a ta druhá byla pomalu větší než já... Mám jenom 160 cm a ten pytel byl zatraceně těžký. Když jsem otevřela víko od popelnice, můj bratr mi okamžitě zdrhl a běžel přes silnici bez rozhlédnutí. Rychle jsem běžela za ním. Naštěstí se nám nic nestalo. To malý škvrně už viselo na prolézačce a já si celá udýchaná sedla na lavičku. Ne, nejsem tlustá nebo tak něco, ale můj bratr má zcela jistě vrtulku v zadku!

Chvíli jsem tam jen tak seděla a trhala trávu pod lavičkou, když jsem slyšela jak na mě volá: "Mary!!! Pomoc!" znělo to překvapivě zoufale a já se rychle zvedla. Viděla jsem, jak nějaká cizí žena vláčí Barta za sebou k autu. Rozběhla jsem se za nimi a doběhla je když odemykala auto. Narazila jsem přímo do ní a strhla tak všechny tři na zem. Rychle jsem se sebrala a vzala Barta do náruče. Odstoupila jsem od té ženy co nejdál a zároveň si stoupla za její auto. Pošeptala jsem Bartovi:"Značka," a on hned pochopil. Je to chytrý škvrně. "Co si sakra myslíte, že děláte!?" křikla jsem na tu ženskou, která se zatím posadila na zem a nepřítomně si zírala na ruce. Taky jsem se koukla na SPZtku a snažila se jí zapamatovat. Ta žena se mezitím zvedla a teď už přítomně a docela sebevědomě prohlásila:"Vrať mi mého synka!" 

Poprvé v životě jsem byla ráda, že máme zvědavé sousedy. Z domu nejblíž u hřiště vykročila stará žena a celou situaci sledovala. Asi jí přilákal ten hluk. "Tohle je můj bratr a vy rozhodně nejste jeho matka!" křičela jsem dál, aby to ta stará paní všechno slyšela. Ta šílená ženská se zašklebila a chtěla jít naproti mně, ale já jsem hlavou naznačila směr k té staré paní. Otočila se a uviděla ji taky. V očích jí byl vidět strach, rychle odemkla a nastoupila do auta. 

S Bartem jsme běželi k té staré paní a v rychlosti jí to vysvětlili. Já jí pak poprosila, aby nám půjčila telefon. Zavolala jsem na policii a převyprávěla jim, co se právě stalo. Nadiktovala jsem jim SPZtku a dívala se při tom na Barta. Když jsem řekla poslední číslo, Bart přikývl a usmál se na mě. Musela jsem pak zavolat i mámě, protože jsem nechtěla přijít domů a jen tak se zmínit o tom, že Barta málem unesli.

Za pár dní tu ženskou našli. Ukázalo se, že přišla o dítě a nechtěla si to přiznat nebo co. Moc jsem se o to nezajímala, protože se kolem naší rodiny motalo spoustu lidí. Byla jsem v novinách, v televizi i na internetu. Dokonce za mnou chodili i do školy! Spolužáci si z toho samozřejmě začali dělat prdel. V novinách napsali, že to byla moje vina, protože jsem na Barta nedávala pozor... ale kdo čte v dnešní době noviny? Spíš mě štvala ta verze v televizi, kde spletli můj věk. Řekli:"Statečná dvanáctiletá Mary Wilson..." Jako chápu, jsem malá, ale je mi čtrnáct! Mohli se aspoň zeptat...

No a tři týdny potom mě zastavil nějaký chlap na cestě ze školy. Zeptal se, jestli jsem Mary Wilson a já s naivní představou toho, že je od novin, přikývla, dostala pěstí, omdlela a probudila se tady... svázaná.

Auto prudce zastavilo a já se trochu sklouzla po podlaze. Posadila jsem se, a kdybych neměla svázané i nohy, pokusila bych se toho, co otevře tyhle dveře, kopnout. Teď jsem však mohla jenom sedět jako tuleň a čekat.

Trvalo to dost dlouho. Řekla bych tak dvacet minut, než někdo otevřel dveře. K mému překvapení byla venku tma... Byli jsme vůbec venku? Do výhledu se mi postavil člověk v maskáčích a bílém tílku. Vypadal jako voják a já ho probodávala pohledem. Zasmál se. "Vypadá, jako kdyby mě chtěla zabít. Myslím, že máme tu pravou." "Tu pravou k čemu?" zeptala jsem se nepříjemně, tak jak to umí jenom puberťáci, jak by řekla moje matka. Voják se přestal smát. "Uvidíš."