Ta statečná

Pomsta

Bolela mě hlava. Hodně...

"Co-co se to sakra děje?" zeptala jsem se ochraptěle. Bolela mě celá levá strana obličeje a v puse jsem cítila krev. Chtělo se mi zvracet. "Ale, princezna se nám probudila? To ti to trvalo zlatíčko," oznámil mi nechutně přeslazený hlas. Bolestivě jsem se usmála. "A já už si myslela, že to bude někdo nebezpečný." 

Schytala jsem další ránu, tentokrát do břicha. Odkašlala jsem si. Ještě jedna taková a pozvracím se. "Na to, že jsi svázaná, si nějak moc vyskakuješ, holčičko." Dostala jsem jemnější pohlavek a Peter prošel okolo mě. Pořád mi moc nešlo otevřít oči. "Slyšel jsem, že budeš mít brzo narozeniny, chtěl jsem ti dát menší dárek. Možná ti to pomůže líp zapadnout."

Uslyšela jsem bzučení. Donutilo mě to otevřít oči a já viděla, jak všichni vojáci padají k zemi. I když pojem viděla je dost silné slovo. Neměla jsem brýle a obě oči jsem teď měla dost oteklé.  I přesto jsem ale zaznamenala, že se ze skupiny rozmazaných lidí zvedá miniaturní postava a něco tam provádí. Všimla jsem si dalšího zvuku, docela otravného pískání. Viděla jsem, jak někdo vyběhl z místnosti. Všechno mi nějak splývalo dohromady. Bylo to moc zvuků najednou, moc ran za jeden den. Bylo mi zase na omdlení, ale někdo ke mně přiběhl a začal mě rozvazovat. 

"Thom..." "Až ti rozvážu ruku, snaž se rozvázat si tu druhou," přikázal mi a já ani chvíli neuvažovala o tom, že ho neposlechnu. Jednu ruku jsem měla volnou a hned jsem začala s rozvazováním. Vůbec mi to nešlo, ruka se mi třásla a moje nehty nejsou nikdy moc dlouhé. Po chvíli jsem provaz trochu uvolnila, ale rozvázal ho až Thomas s trochou nadávek. "Tak pojď, holka," vzal mě pod ramenem a vyzvedl mě na nohy. Měla jsem úplně ztuhlá stehna z předchozího cvičení. Motala se mi hlava a celá jsem se třásla, ale nějakým způsobem jsme se pomalu pohybovali ke dveřím.

Naneštěstí to bylo moc pomalu. Najednou vedle mě Thomas nebyl a já ztratila oporu. Spadla jsem na lokty a někdo se mnou smýkl zpátky do místnosti. Nic příjemného pro mou kůži. "Nebudu se tady s tebou srát dlouho," řekl Peter a usadil mě zpátky do židle. Jednou rukou mě přidržoval pod krkem a druhou vzal ten bzučící předmět. "Holící strojek? A kvůli tomu jsi mě musel mlátit?" zeptala jsem se přidušeně. Ignoroval mě a vjel mi strojkem do vlasů. Nebránila jsem se, ale jeho stisk nepovolil. Dlaní jsem mu klepala do ruky, ale docházela mi síla. Někdo křičel moje jméno a očividně i přesvědčivá slova, protože Peter mě pustil.

Sípala jsem a snažila se nabrat co nejvíc kyslíku najednou, až jsem spadla ze židle. Zvonilo mi v uších a svět kolem mě byl neustále v pohybu.  Už jsem to nemohla vydržet, pozvracela jsem se. Podstatně se mi ulevilo, měla jsem chvíli jasno. Ale chvíle skončila stejně rychle, jako začala. Blížili se ke mně dva vojáci. 

Snažila jsem se postavit na nohy, ale rukou jsem sáhla do svých zvratků a spadla na zadek. Než jsem stihla udělat cokoli jiného, vzali mě pod rameny a zvedli mě do vzduchu. Trochu jsem se cukala. "Mary, tihle ti chtějí pomoc," uslyšela jsem někde za sebou hlas Oliho. Stáli u něj i ostatní. Byli tu vlastně skoro všichni. Dokonce i pan Oblek. Musela jsem vypadat vážně strašně, protože na mě všichni civěli s otevřenou pusou...asi. Bylo mi to dost nepříjemné. "Jestli mi chcete pomoct, mohli bychom už jít?" zeptala jsem se potichu se sklopenou hlavou. "Ehm... odveďte jí na ošetřovnu. A co se týče vás! Vy se budete zodpovídat..." Neslyšela jsem komu se budou zodpovídat a nějak moc mě to netrápilo. Překvapivě jsem si tentokrát udržela vědomí a na ošetřovnu se dostala skoro po svých.

"Nebýt mě tak se tu dost nudíte, co?" zeptala jsem se doktora. Ten je zakroutil hlavou, očividně nesdílel můj smysl pro humor. "Tobě snad chybí pud sebezáchovy! Za ty dva týdny jsem potkal osobně jenom tebe. Jediné děvče a celou od modřin. Tímhle stylem tu nevyrosteš." I když mi to ten doktor všechno vyčítal, jeho hlas mě dost uklidnil. Doteď jsem se třásla. Ani nevím, jestli to bylo fyzickou námahou, dehydratací a nebo ostudou z toho, že jsem prakticky uklouzla po vlastních zvratcích.

"Říkal jsem Adamsovi, že to není dobrý nápad. No a koukni se na sebe! Měl jsem pravdu," bědoval dál a k mojí smůle mi před obličej strčil zrcadlo. No fuj... Peter nejenže mi oholil hlavu, on mi jí oholil blbě. Chápu že ve spěchu to nejde úplně perfektně, ale asi na třech místech jsem měla vlasy furt na ramena. O obličeji snad radši pomlčím, vypadala jsem jak ošklivější verze čau-čaua.

Po notné dávce výčitek mě doktor konečně pustil na pokoj s chladícím pytlíkem. Čekala jsem, že se někdo bude zajímat, jak jsem na tom. Ale to, že budou všichni vyřádkovaní v mém pokoji bylo překvapení. Dokonce i Alex se přišel ujistit, že mu budu dál znepříjemňovat život. Odešel sice hned, ale byl tam.

"Vypadáš jak Glum," prohlásil Hanry do trapného ticha. Musela jsem se pousmát, i když to zatraceně bolelo. "Díky těm vlasům jo, ale zbytek obličeje je spíš takovej ten zmuchlanej pes," dohadoval se zase Mark. "Jo, čau-čau. To už mě taky napadlo," vložila jsem se do kritizování svého vzhledu. "Ale teď vážně. Holící strojek náhodou nikdo nevlastníte, co?" Thomas se beze slov zvedl a odešel. Chvíli jsem se za ním dívala. Taky měl monokl a trochu kulhal... kvůli mně. "Jestli nešel pro strojek, tak to bylo neuvěřitelně hrubý," pronesl Oli do ticha. 

Opřela jsem se o skříň a všechny si je pořádně prohlídla. "Jinak všichni v pohodě? Nechápu, proč vás do toho ten hajzl vůbec zatahoval." Thomas se vrátil se strojkem a přesunul mi židli do prostoru. "Sedej, vojáku." Neprotestovala jsem, podala jsem mu papír, abych měsíc nechodila ve vlasech. 

Zatímco mi Thomas holil hlavu, chladila jsem si obličej a kluci si povídali. Po delší době jsem si zase připadala docela v bezpečí a začaly se mi zavírat oči. Dokud nezačal Matt:"Mary?" Cukla jsem hlavou a Thomas za mnou zamlaskal. "Jo? Promiň, promiň..." zívla jsem si. "Peter říkal něco o tvých narozeninách, za jak dlouho by měly být?" Tahle otázka mě zarazila. Na svoje narozeniny většinou zapomínám, protože u nás se nikdy moc neslavily. Navíc se vším tím stresem v poslední době. "Ehm... Měly by být 12. listopadu, jestli se toho teda dožiju." "To je už za tři dny!" vykřikl Matt vyděšeně. 

"Hlavně v klidu! Já je stejně nikdy nějak neslavila. Spíš mě děsí, že úplně obyčejný voják měl přístup k nějakým mým záznamům," přemýšlela jsem nahlas. "Zajímalo by mě, co s Petrem teď bude," řekl Oli a otočil se na Connora. Ten si jenom povzdechl a promnul si oči. "Nevím, podle mě stráví nějakou dobu ve vojenském vězení. Možná ho degradují, možná bude muset pracovat v jídelně. Tak jako tak určitě nějak zařídí, aby se k tobě už nikdy nepřiblížil." 

To by bylo fajn. "Tak hotovo, paciente," řekl Thomas a vypnul strojek. "Teď nějakou dobu nebudeš potřebovat šampon," posmíval se dál. Usmála jsem se tak, aby to neviděl. Židli jsem vrátila na původní místo, vyhodila zbytky svých vlasů a obrátila se ke všem. "Omlouvám se, že jste si tím kvůli mně museli projít. Ráda bych řekla, že se podobným situacím pokusím vyhnout, ale myslím, že asi všichni tušíte že tak za dva týdny budu mít zase monokl." Nikdo se nezasmál, všichni to brali vážně. Až takový jsem idiot. "Nebyla to tvoje vina," řekl Oli a objal mě. Trošku to zabolelo, ale objala jsem ho zpátky. "Já taky, já taky!" křičel Hanry a málem nás shodil k zemi. Musela jsem se smát, protože za nedlouho se přidal i Matt s Markem. Connor odešel a Thomas nás jen pozoroval od dveří. "Tak dobrý ne? Udusíte Oliho." 

Všichni kromě Thomase odešli. Chtěla jsem se mu speciálně omluvit, protože to odnesl nejvíc. Než jsem ale stihla něco říct, dal mi malou ránu do ramene. "Jestli si myslíš, že teď, když vypadáš jak přefouknutej balonek nepůjdeš cvičit, tak si to rychle rozmysli. Ukázala jsi mi posilovnu a já tam překvapivě nechci chodit sám," oznámil a odešel.