Ta statečná

Mark Nelson

Už jsem tady druhý týden. Nikdy bych to nečekal, ale docela jsem si zvykl. Může za to hlavně ta dohoda. Kdybych nevěděl, že se mojí rodině teď bude dařit líp, nikdy bych tu nezůstal. Dost často jsem myslel na mámu, doufal jsem, že teď když na tom bude finančně líp, bude se konečně starat. Moji mladší sourozenci měli navíc i díky Mary zařízenou lepší budoucnost, takže jsem usínal s pocitem, že se pro ně všechno zlepší. Nikdy jsme to doma neměli jednoduchý a nevzpomínám si na jediný den, kdy jsme byli všichni spolu, potom co táta umřel. Máma měla vždycky moc práce a já prakticky vychovával svoje sourozence. Moc mi to nešlo vzhledem k tomu, že jsem taky musel pořád řešit jejich problémy. 

"Vstávej snílku, je čas na večeři," oznámil mi znuděný Thomas a ani nečekal, prostě vyšel ze dveří. Neplánoval se se mnou přátelit, ale ani mi nějak nekomplikoval život a já ho nehodlal komplikovat jemu. Kdyby chtěl, sundal by mě jak nic. O tom jsem se dost dobře přesvědčil, když jsme včera při tréninku měli nacvičovat ve dvojicích. Neměl jsem proti němu šanci a cítil jsem se vážně trapně, když mě náš trenér prohodil s Mary. 

Všichni jsme byli docela zvědaví, jak si s ním poradí a tak jsme nenápadně sledovali, co se děje. Neslyšel jsem, co si mezi sebou říkali, ale Mary ho probodávala nenávistným pohledem. Asi jí chtěl nějak rozhodit, aby se přestala soustředit, nebo jí prostě urazil, protože je to Thomas. Nicméně hned potom na ní zaútočil. Chtěl jí dát ránu do břicha, což jsme ani dělat neměli, ale ona to vykryla, dostala se za něj a kopla ho do nohy. Thomas byl očividně dost překvapený, protože s tím nic neudělal. Nechal se shodit na zem a mi už pak jen viděli, jak mu Mary sedí na zádech a drží mu pravou ruku v nepřirozeném úhlu. Něco mu přitom šeptala do ucha a Thomas vypadal hodně zaraženě. Nakonec z něj slezla a podala mu ruku. Přijal jí a oni spolu cvičili dál. Voják nás donutil udělat to samé, ale stejně pořád po očku pozoroval Mary.

"Přiznám se, že mi to prohození udělalo docela radost, jsem od tý holky samá modřina," oznámil mi voják a já přikývl, protože jsem tomu dokonale věřil. Přišla mi vcelku milá, ale rozhodně bych jí nechtěl naštvat. Neměla na sobě brýle, takže monokl na oku a všechny ty škrábance byly pěkně vidět. Nevím, jak by to snášely jiné holky, ale ona si toho vůbec nevšímala. Zrovna se usmívala, když Thomasovi něco vysvětlovala a on... se taky usmál. Dneska jsem u něj poprvé viděl jiné emoce než vztek a lhostejnost. Bylo vidět, že tohle ho baví. Prohodili se a tentokrát vysvětloval Thomas a ukazoval jí lepší postoj, když chce někoho praštit. Napodobila ho a... já dostal tvrdou ránu do ramene. "Au! Co je?" "Výcvik, vojáčku. Dávej pozor."

"Tak jdeš, nebo ne?" nakoukl zpátky do pokoje Thomas. Tak přece jenom čekal. Zvedl jsem se z postele a vyšel ven, kde na mě čekali úplně všichni. "To sis stihl ještě dojít na procházku po okolí, ne?" zeptal se Connor a já jen pokrčil rameny. "Trošku jsem se zamyslel." "Kdo dává přednost myšlení před jídlem? Ty blázne jeden, večeře tu bývají nejlepší," vyčítal mi Matt. "Tak jdeme, ne? Teď už jsme tu všichni a já mám hrozný hlad," oznámil nám Oli a vydal se na cestu.

Večeře byla vážně výborná. Sice bych jí nedokázal pojmenovat, ale bylo v ní maso a to mi docela stačilo. Hlavně že jsem jí nevařil já. "Nezajdeme si pak něco zahrát do společenský místnosti?" "Já určitě ne, sorry," omluvila se nám Mary. "Máš tady, v naší noře, snad nějakou lepší zábavu, o kterou se s náma nechceš podělit?" zeptal se jí Thomas a všichni zůstali vyjeveně civět. Bylo to poprvé, co během jídla promluvil. "Vlastně o tom místě ví všichni kromě tebe, pane Samotáři. Kdybys ten den, kdy nám ukázali společenku, zůstal trochu dýl a počkal si na mojí cestu do Narnie, veděl bys, že hned z vedle je docela luxusní posilovna." "A ty tam chodíš proč? Abys mohla očumovat vojáky?" Mary se ušklíbla. "To je na tom to nejlepší, po večeři tam zatím nikdo nebyl." "No a co tam cvičíš? Bez urážky, ale nějak si tě nedokážu představit, jak zvedáš činky bez trička a řveš u toho jako umírající zvíře." 

Mary chytla záchvat smíchu a chytila Oliho okolo ramen. "Ne zlatíčko, já chodím běhat. Pan Oblek měl pravdu, moje výdrž je mizerná. A až příště budu chtít zdrhnout, budou na to líp připravený, takže se musím zlepšit." Ke konci mluvila úplně vážně. "To vážně zase plánuješ utéct?" nějak mi to nešlo do hlavy, "Co ta dohoda?" Podívala se mi zpříma do očí. "Počítám s tím, že za chvíli se nebudeme učit jenom to, jak někoho shodit na zem. Docela se bojím, co všechno si na nás vymyslí," poslední slova šeptala a pak se začala zubit, jako šílenec a zamávala na jednoho z vojáků. "Navíc se budu muset vždycky hodně snažit, abych utekla tamhle Peterovi." Matt jakoby teprve teď začal vnímat. "Neříkala jsi, že to pro tebe jsou všichni Alexové?" To asi nepochopil nikdo, až na ně. "Když už znám jeho jméno... a když mě má tak rád, že mě sem míří pozdravit. No tak já pádím hoši!" 

V jídelně bylo hodně vojáků a Mary mezi nimi zmizela. Přece jenom měla asi metr padesát pět. K našemu stolu došel ten voják. "Kam zase ta malá mrcha zmizela?!" "V klidu Petere, stejně bys jí mohl maximálně tak vynadat." To Petera ale asi moc nezajímalo, protože na toho druhého vojáka vyjel a pak si naštvaně došel pro jídlo. "Ten ninja trpaslík by si měl dávat pozor. Vypadal docela nebezpečně." "Ninja trpaslík?! Co to meleš, Hanry?" "Hele je to jen návrh na přezdívku, vymýšlím je všem." "Myslím že tahle přezdívka by se jí moc nelíbila, vymysli radši jinou." Já i Oli už jsme dojedli, ostatní na nás čekali. 

Cestou k pokojům mi to nedalo a zeptal jsem se:"Henry? Když všem vymýšlíš přezdívky, na co jsi zatím přišel?" "Třeba tobě říkám tyčka, Mattovi čahoun, Olimu Gedžitka, Connorovi synek a Thomasovi 'drsňák'." "Tak počkat, jak jako 'drsňák'?" "To je jednoduchý. Snažíš se vypadat, jakože ti je všechno jedno a hraješ si na 'drsňáka', ale ve skutečnosti jsi na tom stejně jako ostatní." "A ty jsi zase cvok, proč si jako myslíš, že jsem na tom jako vy, ty chytráku?" Hanry najednou vypadal zaraženě. "Viděl jsem jak ses tvářil, když se mělo telefonovat rodičům. Nejsi úplně z kamene... a nebuď kvůli tomu naštvanej! Vždyť je to dobře!" Ale to už Thomas zrychlil a zabouchl dveře od našeho pokoje. "Na vymýšlení přezdívek bys měl trochu zapracovat, Hanry. Teď kvůli tomu nemůžu do svýho pokoje."  "Souhlasím s Markem, Gedžitka se mi ani trochu nelíbí, Hanry." "Tak pojď na chvíli k nám, stejně pak půjdeme do společenky, ne?" zeptal se mě Matt a ignoroval protesty ostatních nad jejich přezdívkami. Nechtělo se mi, ale přikývl jsem. 

V jejich pokoji bylo vidět, že je každý úplně jiný. Mattovo půlka pokoje byla perfektně uklizená a ta Hanryho byla jako po výbuchu. Na Hanryho stolku bylo osm knih a na Mattovo jeden notebook. Moc dlouho jsem se tam ale nerozhlížel, protože se po chvilce oba zvedli a společně jsme zamířili do společenky.