Ta statečná

Laťka

Po dojedení chleba se někde vzal další a po něm ještě jeden. Pan Oblek byl mezitím dost rozladěný a já si tím pádem vychutnávala každé sousto hrozně pomalu. Když jsem dojedla, donutil všechny si sednout. K mému překvapení se mi omluvil a pak začal vysvětlovat.

"Existují zločiny, o kterých ví každý, ale nikdo je nemůže řešit. Lidé, kteří je páchají, jsou většinou velmi vlivní a kdyby se je někdo pokusil odstranit, napáchalo by to víc škody než užitku. Kdyby se ovšem dejme tomu nějaký vlivný mafián pohádal v baru s člověkem, který si jenom přišel zahrát stejně jako každý den, a potom byl třeba zastřelen na parkovišti spolu se svou ochrankou, všichni by to považovali za vraždu ze msty. To je docela běžná věc, ne? Od toho jste tu vy." 

Všichni jsme na něj nechápavě koukali. Nakonec promluvil Henry. "Vy po nás chcete, abychom zabíjeli lidi?" Pan Oblek rychle zvedl ruce vzhůru. "Ne pane Martine, po vás to nikdo chtít nebude. Vy všichni jste něčím speciální a..." "Takže si z nás chcete udělat tým náctiletých zabijáků. To na to nemáte vlastní lidi? Vždyť tu je vojáků jak mravenců, na co potřebujete nás?" Thomas začínal vypadat docela naštvaně, ale Oblek se jenom pousmál. "Všechno vám to vysvětlím, ale musíte mě nechat mluvit." "Na to vám kašlu, já chci zpátky domů!" "Víte moc dobře, kam byste šel, kdyby nebylo nás, takže se laskavě uklidněte Thomase." Viděla jsem, jak zatnul pěsti, ale nic k tomu neřekl. 

"Thomas je silný, stejně jako Mark a Connor. Matt s Henrym jsou chytří, každý svým vlastním způsobem. Oli ve svých dvanácti letech umí vyrobit poměrně účinnou bombu," začal se smát a Oli ho probodl pohledem. "To byla nehoda! A nikoho jsem přitom nezranil. Ve skutečnosti jsem chtěl pomoct školníkovi." "Já vím, nemusíš se ospravedlňovat. Vlastně jsi díky tomu tady." Pohlédl na mě. 

"No, teď jsem docela zvědavá. Nejsem silná, chytrá ani neumím vyrábět bomby. Co jsem já?" zeptala jsem se tak ironicky, jak jen to šlo. Přešel po pokoji zpátky k počítači. Na obrazovce se objevilo pár fotek. Jedna z novin, kde jsem se svým bráchou spolu s titulkem o tom únosu. Další byla s mým trenérem, jak kopu do výšky jeho hlavy. "Kde jste to sakra vzali!? Tohle jsem měla v mobilu." Byly tam asi tři další takové fotky, na kterých jsem byla s různými zvířaty. Oli se ošil. "Fuj! Jak jsi mohla mít na ruce něco tak odporného, jako je pavouk a had?" Ušklíbla jsem se. "Mně se tyhle potvůrky líbí," řekla jsem, "Ale tohle furt nevysvětluje, proč tu jsem." 

"Tohle už by mohlo," vytáhl nějaký papír ze šuplíku a začal číst:"Čím bych chtěla být a proč? Chtěla bych být policistkou, protože nemám ráda, když se ubližuje lidem, kteří si to nezaslouží. Chtěla bych jim pomáhat." Protočila jsem očima. "Takže jste mě vybrali na základě nějakého dotazníku z páté třídy, novinového článku a pár fotek? To je úchylný." Mou poslední poznámku ignoroval. 

"Ano, přesně kvůli tomu jsme tě vybrali. Máš odvahu a chceš pomáhat ostatním. Mimochodem z dalších dotazníků vím, že jsi chtěla 'odjet někam pryč z domova a žít vlastní život, přijít na to, co tě skutečně baví.' To je perfektní. Navíc tvoje dosavadní výsledky byly poměrně uspokojivé. Nasadila jsi klukům vysokou laťku." "Já chci domů," řekla jsem naprosto upřímně. "Nedonutíte mě pomáhat vám. Jestli mě začnete nějak cvičit, tak to využiju k tomu, abych utekla. Budu vám úplně k ničemu, takže byste mě mohl rovnou odvést domů, nebo mě zabít. To už je na vás." 

"Nejsme vrazi, my..." "Ne, ale chcete je udělat z nás! Ty s tím snad souhlasíš?" zeptala jsem se Connora. "Pomáhali bychom udělat tuhle Zemi mnohem bezpečnější. Mně se to líbí." 

Kroutila jsem hlavou. "Uvidím ještě někdy svojí rodinu? Musí šílet strachy." "S tím byl trochu problém. Nechali jsme ve tvém pokoji vzkaz, ale tvoje matka stejně kontaktovala policii a dokonce vyvěsila po celém městě tvojí fotku." Do očí se mi draly slzy, když jsem si představila, jak moc se o mě moje máma teď bojí. "A co jste asi čekali!? Že na mě prostě zapomene a bude žít dál?" "Vzhledem k tvojí minulosti ano. Musíš pochopit, že jsi speciální a tvůj talent by nikdo u vás doma neocenil. Ber to jako určitou oběť, obětuješ kontakt se svou rodinu pro dobro zbytku Světa. Tvá matka se nakonec vzpamatuje." 

"Chci jí zavolat." "To nemůžeš." "Jestli mě necháte jí zavolat, zůstanu." Najednou všichni zmlkli. "Nepřipadá ti to jako moc vysoká cena za jeden telefonát?" zeptal se Henry a já se ušklíbla. "Jeden telefonát a jednu podmínku." "Jakou," vyhrkl pan Oblek až moc rychle.  Myslím, že kdybych po něm teď chtěla jednorožce, nějakým způsobem bych ho dostala. Já ale nechtěla jednorožce. "Chci, abyste se postaral o rodiny nás všech. Zajistil jim dostatek peněz, dobrý školy pro sourozence a všechno co budou potřebovat. Taky nechci hovor jen pro sebe, pro kluky taky." Pan Oblek vydechl zadržovaný vzduch. "To bych dokázal zařídit, ale ty rozhovory budu poslouchat taky. Nesmíte se v nich zmínit, kde jste, co budete dělat a hlavně, že tu nejste dobrovolně." "To je nám jasný," řekl Mark. Vypadalo to, že všichni s mými podmínkami souhlasili. Teda kromě Thomase.

"Já nechci volat domu. Stačí mi něco, co umí přehrávat písničky a sluchátka k tomu." Pan Oblek přikývl. "Dobrá tedy, napiš si Alexovi. Pánové, mohl by ho jeden z vás odvést zpět na pokoj? Děkuji. A kdo chce volat první?" Já jsem neřekla nic, ale kluci skoro stejně řekli: "Mary!" Pokrčila jsem rameny a přešla ke stolu. "Číslo znáš?" Koukla jsem se na něj jako na debila. Nepamatuju si svoje vlastní číslo, ale číslo na mámu znám nazpaměť. Vytočila jsem ho na prastaře vypadající telefon. Měl ještě takový ten ciferník. Chvíli jsem slyšela jen zvonění, ale potom se ozval las mé matky. 

"Prosím?" Úplně jsem zamrzla, otevřela jsem pusu, ale nevyšla z ní žádná slova. Jak má člověk říct jediné osobě na světě, která ho doopravdy miluje, že už se nikdy nevrátí domů? "Mami," řekla jsem a při tom krátkém slově mě divně píchlo u srdce. "Mary! Kde jsi? Co se stalo, proč jsi odešla?" začala mi brečet do sluchátka. "Mami, nebreč," řekla jsem, ale i mně se chtělo. Několikrát řekla moje jméno. Podívala jsem se na Adamse, díval se na mě neústupně a já věděla, že když si nepospíším, ukončí hovor sám. "Mami, jsem v pořádku. Dostala jsem se do ciziny, tak jak jsem vždycky chtěla. Dokonce jsem si tu našla práci mami," "Mary, vrať se domů, slibuju, že už na tebe nebudu nikdy křičet," brečela dál a já pevně stiskla víčka k sobě, abych před Adamsem nevypadala jako slaboch. "Já jsem odešla, protože jsem chtěla, ne poroto že bych musela. Mám tě ráda, mami. Vyřiď to i bráchům, už musím běžet, měj se hezky," prudce jsem zavěsila telefon, protože kdybych to chtěla udělat pomalu, neudělala bych to vůbec. Otočila jsem se zády k Adamsovi a vyšla směrem ke dveřím. Jeden voják chtěl jít se mnou, ale vysmekla jsem se mu a řekla: "Cestu znám, díky." K mojí smůle bylo na mém hlasu poznat, že brečím jako malá holka.