Ta statečná

Kde to jsme?

Dva muži - řidič a voják - mě vyndali z dodávky. Voják mi nožem rozřízl provazy na nohou. Chvíli jsem se jenom protahovala... a pak jsem kopla řidiče do rozkroku a pokusila se kolem něj proběhnout, ale voják byl rychlejší a zatarasil mi cestu. Šel pomalu ke mně. "Nepřibližuj se," zavrčela jsem na něj potichu, i tak se ale můj hlas rozléhal po celém prostoru. Museli jsme být v nějakém opuštěném skladišti nebo tak někde. "Já jsem tady ten kdo má nůž," řekl a jako důkaz s ním zamával ve vzduchu. Měl ho v levé ruce, což pro mě bylo výhodnější, protože pravačku mám silnější. Nebyl připravený na nějaký odpor, a proto jsem mu docela snadno vykopla nůž z ruky. Vykulil na mě oči a pak se zasmál. "Působivý... ale tak trochu k ničemu nemyslíš?" přiskočil ke mně a chytil mě zezadu za pouta na rukou. Sykla jsem bolestí, ale on si toho nevšímal. "Dobrý Same?" zeptal se vysmátě řidiče. "...Jo, ale dávej si na ní bacha! Kope jako kůň." Odfrkla jsem si. "A dokonce tak i zní," zašeptal si pro sebe voják a nasadil mi na hlavu pytel.

Nešli jsme až tak dlouho, ale podle mě byl ten pytel zbytečný. Šli jsme doprava, doprava, doleva, doprava....nebo... no. Prostě jsme hodně zatáčeli. Přestala jsem se snažit si zapamatovat cestu asi tak po třetí odbočce. Nechtěla jsem, aby mě tahal za pouta na rukou. Tak jsem s ním vyrovnala krok a vždycky se jen přizpůsobila změně směru. Najednou se mnou trhl a já se zastavila.  Zhoupl se mi žaludek z toho, jak se s námi rozjel výtah. Nečekala jsem to a udělalo se mi špatně. Trochu jsem se předklonila a zhluboka dýchala. Snažila jsem se připravit na stejně špatné zastavení výtahu. Voják se mi smál a já ho chtěla hrozně moc kopnout. 

Zvládla jsem se nepoblít, ale pořád mi bylo docela špatně, protože jsme šli docela rychle. Hrozně mě brněly prsty. Zatnula jsem ruce v pěst, abych si je trochu prohýbala. Měla jsem dlaně od krve. Vidět mě takhle máma, asi zkolabuje. Zase se mnou škubl, abych zastavila. Pustil mě a já málem ztratila rovnováhu. Nevěděla jsem kde jsem, co je přede mnou a proč mě pustil. 

Málem jsem oslepla, když mi někdo sundal pytel z hlavy. Někdo mi zatlačila na rameno a já si sedla. Sklonila jsem hlavu a snažila se rozmrkat tu náhlou změnu. "To je ona? Jsi si jistý?" Slyšela jsem jak se voják zasmál - směje se asi hodně často. "Naprosto. Jakmile jsme jí rozvázaly nohy, sundala Sama a mně vykopla nůž z ruky." Zvedla jsem hlavu, ale pořád jsem viděla rozmazaně. "Vykopla ti nůž z ruky? Tím by ses moc chlubit nemusel, když jí je dvanáct." Vydala jsem zvuk podobný zavrčení a zakuckání se zároveň. "Je mi čtrnáct!" Chvíli bylo ticho. "Už mi věříš?" "Věřím ti, posaď se, Alexi."  

Konečně jsem viděla jasně. Viděla jsem vojáka - Alexe - sedět na křesle vedle toho mého. Zvedla jsem pohled na toho druhého chlapa. Nevypadal jako voják. Byl starší a měl na sobě oblek. Ale na první pohled jsem z něj měla větší strach než z Alexe.

"Slečno Mary, cítíte se zde pohodlně?" zeptal se a já nadzvedla jedno obočí. "Unesl jste mě a ptáte se na mé poho..." Najednou se mi udělalo hrozně blbě. Rozhlédla jsem se po místnosti a uviděla umyvadlo. Rozběhla jsem se k němu a vyklopila do něj pravděpodobně celý obsah svého žaludku. Bylo to hodně náročné, vzhledem k tomu, že jsem měla pořád svázané ruce za zády. Na mém rameni se objevila něčí ruka. Moje ruce byly najednou volné a já si jednou chytila vlasy, a druhou se přidržela umyvadla. 

Když už jsem se jenom třásla a neměla co zvracet, vypláchla jsem si pusu a zároveň trochu opláchla umyvadlo. Voda mi stekla i na zápěstí, která okamžitě začala pálit, smyla jsem z nich krev a nechala to být. Umyla jsem si radši i obličej a s co nejvyrovnanějším výrazem jsem se otočila na ty dva týpky, co mě unesli. "Fajn... takže, co po mně chcete?" 

Opatrně jsem si zase sedla do toho křesla a dala si nohy přes sebe, aby nebylo poznat, že se mi klepou. "Jste v pořádku?" zeptal se oblek. Ironicky jsem se uchechtla. "Ale jistě, jenom je pravděpodobné, že mám otřes mozku, potom co mě někdo od vás praštil do hlavy. Navíc vaše výtahy nebyly na můj žaludek moc hodné... No a když k tomu všemu připočítáme trauma z únosu a vystavení nepříjemným situacím, jako je spoutání a ponížení do postu brambory v pytli, nemůže mi momentálně být líp. A teď byste mi mohl vysvětlit, co tu sakra dělám." "Uznávám, že to nebyla nejvhodnější otázka, vzhledem k vašemu stavu. Jmenuji se Josh Adams a vedu tuto... společnost. Bohužel vám zatím nemohu prozradit, kde se nacházíme, nebo kdy budete moct domů. Ale věřte mi, že po seznámení s vaší činností zde, nebudete chtít odejít."

Podezřívavě jsem se na něj podívala. "Jaká bude ta činnost?" Voják se uchechtl. "S tou vás seznámíme postupem času. Tady pan Alex vás teď odvede na váš pokoj." Pan oblek domluvil a sedl si ke svému stolu. Vstala jsem a přešla ke dveřím, kde na mě čekal voják spolu s pytlem. "S tím nepočítej," oznámila jsem mu a vyšla na chodbu. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikde nebyla žádná okna. Asi jsme byli  v podzemí. Čekala jsem na Alexe, protože bych se odsud stejně nikdy nedostala sama. Mohla bych to zkusit, ale s mými orientačními schopnostmi by to dopadlo katastrofálně. "Proč tu jsem?" zeptala jsem se hned, jakmile stál vedle mě. "Bude z tebe agent." Vykulila jsem na něj oči. "To si děláš srandu. Agent čeho sakra!? Domečku pro panenky? Uvědomujete si, že je mi čtrnáct? Já nemůžu být..." "Sklapni už. Jo je ti čtrnáct, ale ty nebudeš agent hned, budeš se tu učit. A jestli tě zajímá proč zrovna ty..." "Protože jsou mě plný zprávy, protože jsem zachránila svýho bráchu," přerušila jsem tentokrát já jeho. "Jo, to mi tak trochu došlo." "Potřebujeme mladou krev, aby..." "Jste upíři?" Probodl mě pohledem. "Ne. Prostě potřebujeme někoho, kdo se této práci bude věnovat na sto procent. Ty jsi perfektní kandidátka. Jsi mladá, odvážná a podle toho dotazníku  ve škole nevíš, co bys v budoucnosti chtěla dělat."  Hořce jsem se zasmála. "Takže jste mě špehovali i ve škole?" zeptala jsem se naštvaně. "Sledovali jsme tě jenom ve škole. Víš, nikdo by nechtěl vidět jak u sebe v pokojíku prožíváš pubertu." Tentokrát byl můj smích upřímný. "Tady se myslí na všechno..."

Došli jsme až k chodbě, která vypadala jako z hotelu. Úplně na konci chodby byla... poštovní schránka? "Eh... jo to je asi normální." "Prozatím nemůžete chodit ven, proto tu je pro vás připravená ta schránka. Napíšete do ní všechno, co potřebujete a když to nebude úplná kravina, do dne to máte u dveří." "To je šikovný. Ty mi nevykáš, takže další z řady mých otázek: Kolik nás tu je a kdy je potkám?" Voják se zastavil u jedněch dveří, vyndal z kapsy klíče, předal mi je a vysmátě oznámil:" Až moc a právě teď. Buď na ně hodná!" S těmito slovy utekl a nechal mě samotnou před těmi dveřmi. 

Přimhouřila jsem oči a chvíli jenom poslouchala. Slyšela jsem tiché hlasy. Otevřela jsem dveře a vykulila oči. Byl to jednoduchý pokoj. Byly tu dvě postele a mezi nimi dveře asi do koupelny, jeden psací stůl se dvěma židlemi, dvě skříně a... a šest neznámých týpků v mém věku.