Ta statečná

Horor

Z odporného snu mě probudila hlasitá rána. Prudce jsem si sedla a přikrývka se mi svezla na nohy. Kdy jsem se vůbec stihla přikrýt? Rozhlédla jsem se kolem sebe. Dveře do pokoje byly otevřené a venku blikalo červené světlo, jinak tam byla tma. Vypadalo to jako scéna z hororu, ve kterém jsou zásadní jump scary. Vstala jsem, ale nechtělo se mi jít tam bezbranná. I když to byla jen ubohá náhražka zbraně, ze stolu jsem sebrala tužku a ořezala jí. Pro jistotu jsem si ještě jednu dala do kapsy. Nasadila jsem si brýle, protože nevěřím, že když já nevidím příšery, oni mě taky ne.

Opatrně jsem přešla ke dveřím a nakoukla ven. Nikoho jsem nezahlédla, ale měla jsem z toho hrozný pocit. Je to nějaká blbá zkouška!? Vyšla jsem rychle a přikrčená z pokoje a nalepila se na stěnu. Všimla jsem si, že ostatní pokoje jsou taky otevřené, ale když jsem do jednoho nakoukla, nikoho jsem neviděla. Sebrala jsem odvahu (alespoň ty zbytečky) a vydala se podél zdi dál do blikající tmy. Netušila jsem, co mám čekat. 

Chodba končila a já se bála podívat se za roh. Najednou mi nepřipadalo tak bezpečné chodit u zdi. V hlavě jsem si říkala, že by mě sem přece jen nepřivezli proto, aby mě zabili. Na to už měli šancí dost. Šla jsem prostředkem chodby až k místu, ke se podle mé paměti měl nacházet výtah a vedle něj schodiště. Rozhodně jsem neplánovala použít výtah, na to jsem viděla až moc hororů. Vzala jsem za kliku u dveří ke schodišti, ale bylo zamčeno. Byla jsem docela zoufalá a ke všemu jsem najednou měla silný pocit, že se ke mně něco blíží zezadu. Rychle jsem se otočila zády ke stěně a tužku sevřela pevně v ruce. Docela se mi potily a já se bála, že mi vyklouzne. 

Zahleděla jsem se do prostoru přede mnou. Ze začátku jsem nic neviděla, ale při dalším bliknutí jsem si všimla postavy stojící asi tak deset metrů ode mě. Vykřikla jsem a a rozeběhla se na opačnou stranu. Nevěděla jsem, kam běžím, ale prozatím mi stačilo, že to je dál od té příšery.

Doběhla jsem až na konec chodby, kterému ústily dveře. Sáhla jsem po klice, ale předem jsem věděla, že to je marný. Byly taky zamčené a já se s hrůzou a narůstající panikou otočila zády k nim. Ta postava byla mnohem blíž než předtím a ke všemu jsem teď byla zahnaná do kouta. Donutila jsem svoje tělo postavit se do obranné pozice. Chtěla jsem být připravená, ale to blikající světlo mi to znemožnilo. Když zase bliklo, ta postava mě chytila za ruku a já jí s výkřikem a co největší silou zabodla tužku někam do ruky. Vůbec jsem nemířila, ale nečekal, že něco takového udělám a pustil mě. Předtím než jsem utekla na druhou stranu jsem si stihla všimnout toho, že má na sobě zvláštní masku. Utíkala jsem jako o závod, zase. Už jsem toho měla dost. Místo strachu se dostavil vztek. "Tohle je jenom nějakej blbej test, že jo!?" 

Zastavila jsem a na stěně uviděla něco světélkovat. Přišla jsem blíž, ta postava za mnou nějak moc nespěchala, patrně tu byly všechny dveře zamčené a ono to vědělo. Ta světélkující věc byl hlásič požáru. Někde vzadu v hlavě mě napadlo, že by ta věcička mohla kromě poplachu spustit i nouzové osvětlení. Rozbila jsem tedy sklo a zatáhla za páčku. Houkalo to dost hlasitě a k mému štěstí to zastavilo blikání červených světýlek. Místo toho se rozsvítilo hodně slabé, ale zato stálé bílé světlo. Musela jsem si přivyknout, ale šlo to rychle. Obzvlášť, když jsem uviděla postavu s maskou, která si kryje 'oči'. Sundalo si to tu masku, nebo spíše kuklu a já poznala, že je to ten zmetek Alex. Z náhlého návalu vzteku a frustrace jsem se k tomu parchantovi rozeběhla a využila toho, že je pořád oslepený. Pravděpodobně měl v těch divných brýlích noční vidění či co.

Nakopla jsem toho zmetka do rozkroku vší silou. Vydal zvuk podobný umírajícímu zvířeti a spadl na zem. Tohle jsem ještě nikdy neudělala na živém člověku... teda schválně. Dala jsem mu pěstí do nosu. Slyšela jsem jak něco křuplo a Alex 'zakňučel'. Což já taky, protože mě z toho zabolela ruka. To bude chtít praxi. Napřahovala jsem se levou rukou, ale někdo mě chytil zezadu. "To už stačí, vedla sis skvěle, ale teď už stačí. Snažila jsem se tomu chlapovi vykroutit, ale nešlo mi to. Táhl mě dál od Alexe a já jsem zvolila metodu mrtvého brouka. Úplně jsem se uvolnila a nechala se vláčet. Toho chlapa to evidentně překvapilo. "Ehm, šéfe?" koukl se někam nahoru. Já se koukla taky a uviděla kamery. No jasně. "Takže jsem měla pravdu, celý to byla jen blbá zkouška. Vy jste asi úplný magoři! To vám přijde normální? Takhle stresovat prakticky ještě dítě?!" Moje nadávky by asi měly větší význam, kdybych pořád nevypadala jako mrtvý tuleň.

Odněkud z prostoru se ozval hlas:"Přiveďte ji, je mi jedno jak." Neznámý chlap pokrčil rameny a vzal mě do náruče. Připadala jsem si jako dětská panenka v rukou obra. Zmáčkl tlačítko a čekal na výtah. Já si mezitím nenápadně sáhla do kapsy pro druhou tužku. Když se dveře otevřely, rychle jsem jí vytáhla a přejela jí po délce jeho ruky. Zase, způsobilo mu to asi jenom malý škrábanec, ale lekl se a pustil mě. Já spadla na zem, rychle se zvedla, kopla toho vojáka do břicha a vběhla do výtahu. Zmáčkla jsem čudlík a sledovala, jak se na mě ten chlap nevěřícně dívá. Odjela jsem do nejvyššího patra a chtěla se dát stejnou cestou jako minule, ale když se dveře výtahu otevřely, stálo přede mnou pět velkých chlapů a za nimi ti kluci z pokojů vedle toho mého. "Na tohle mám málo tužek," řekla jsem a zahodila tu jednu, co jsem stále držela v ruce.

Musela jsem vypadat naprosto skvěle vzhledem k tomu, jak se na mě všichni dívali. Tady bylo světlo ostré a mě to nebylo vůbec příjemné. Vojáci něco začali probírat a já prostě otráveně zmáčkla jiné patro. Už jsem si říkala, že mi to snad vyjde, ale jeden z nich chytil dveře. Přišlo mi poměrně vtipný, jak mě potom vlekli z výtahu tři svalnatí chlapi.