Ta statečná

Návrat do klece

Probudila jsem se v hrozně divný pozici. Byla jsem v něčí náruči a pravděpodobně ve výtahu, protože se zase dostavil pocit, že se za chvíli pozvracím. Chtěla jsem zvednout hlavu, ale byla moc těžká, tak jsem se prostě jen nechala nést. Slyšela jsem tiché pípnutí, když se otevřely dveře od výtahu. "Kdo jí takhle zřídil?" zeptal se asi pan Oblek. "Technicky vzato si to udělala sama, když před námi utíkala, pane." Pan Oblek se uchechtl. "Vybrali jsme dobře. Utekla skoro na dvanáct hodin, to je slušný výkon. Odneste jí na ošetřovnu a někdo tam s ní buďte, ať nám zase tak snadno neuteče." 

Po cestě jsem zase usnula a probrala se až na lehátku v odporně bílé místnosti. "Ah.. Který idioti rozhodli, že pro nemocný lidi se pokoje vymalují na bílo, aby jim to vypálilo oči!" Nevěděla jsem, jestli je se mnou někdo v pokoji. Měla jsem po těle obvazy a náplasti. Pálil mě obličej a pořádně jsem nemohla otevřít pravé oko. Dotkla jsem se pravé tváře, měla jsem na ní nějakou mastičku. 

Posadila jsem se na lehátko a okamžitě toho zalitovala. Bolelo mě úplně všechno. Okolo mě se nacházelo velké množství úplně stejných lehátek a stolečků. Na stolečku u mojí postele byly brýle. Nasadila jsem si je, i když jsem věděla, že potom budou celé zapatlané od mastičky. Na konci místnosti jsem viděla dveře a pomalu se k nim vydala. K mému překvapení jsem neměla nic s nohama. Trošku mě bolelo koleno, ale chodit jsem mohla normálně. U dveří jsem překvapivě našla mapu. Musela to být mapa jenom tohohle patra, protože to bylo zatraceně malý, vzhledem k počtu schodů, co jsem vyběhla, když jsem odsud utíkala. Věděla jsem, že můj pokoj má číslo 3 a na mapě jsem ho našla taky. V mapách se normálně nevyznám, ale tady mi dali i puntík, jako označení toho, kde jsem. 

Na posteli v "mém" pokoji na mě čekaly dvě tašky. Ta jedna byla plná vložek a tamponů a v té druhé byl make-up, tužky, hodiny a pár dalších věcí. Prohlídla jsem to jenom rychle, protože jsem hlavně chtěla sprchu. Špinavý oblečení jsem ze sebe shodila ještě v pokoji, ani jsem nezavřela dveře do koupelny. Před zrcadlem jsem ze sebe sundala/strhala všechny obvazy a náplasti. Jako asi každá holka jsem měla takový ten moment před zrcadlem, kdy jsem se zaměřila na všechny svoje chyby. Nikdy se mi nelíbil můj obličej, ale teď to bylo fakt něco. Všude různě velké a hluboké šrámy a jeden vedl od kořene nosu skoro až k uchu! Pravé oko jsem měla plné krvavých žilek a okolo něj pomalu ale jistě modrající šmouhu. Zbytek těla na tom taky nebyl nejlíp, všude samá modřina a krvavé šrámy. Vlezla jsem do sprchy a snažila se nevnímat to štípání, když jsem na sebe napatlala mýdlo.

Po sprše jsem se znova dívala do zrcadla, jakoby ty modřiny mohly za tu chvilku zázračně zmizet. Vyčistila jsem si zuby. Omotala jsem si okolo sebe ručník a zničehonic se prostě rozbrečela. Bylo to na mě moc. Uvědomila jsem si, že už možná nikdy neuvidím svoji rodinu a přátele. Ještě jsem ani pořádně nevěděla, co tu se mnou plánují udělat a kolik šrámů na těle přibude.

Nepřítomně jsem zírala na dlaždičky naproti zdi, o kterou jsem se v sedě opírala. Někdo mi položil ruku na rameno a já se ani nelekla. Na větší reakce jsem neměla sílu. Otočila jsem hlavu na stranu a dívala se do Mattovy tváře. "Co tu děláš?" zeptala jsem se šeptem. Vykulil oči, když viděl celý můj obličej a sedl si ke mně. "Měla jsi otevřeno a všechny tak nějak zajímalo, kam jsi zmizela." "Takže vyslali tebe," řekla jsem si jen tak pro sebe. "Jo. Řekneš mi co se stalo?" "Ne," odpověděla jsem mu bez přemýšlení. Měla jsem k tomu dobrý důvod, ale on se na mě díval nechápavě. Skoro až ublíženě. "Proč ne?" "Protože jsi jeden z nich. Šel jsi sem dobrovolně," řekla jsem a konečně se zvedla ze studené země. Měla jsem husí kůži, nevím jak dlouho jsem tu už seděla. Přešla jsem do pokoje a začala se hrabat ve skříni. Matt šel za mnou. "Hele, to není úplně pravda, víš? Bylo to trochu jinak." Vzala jsem hromadu oblečení a zavřela se s ní zpátky v koupelně. Rychle jsem to na sebe navlíkla a učesala si vlasy. Znovu jsem si vyčistila zuby, protože jsem pořád měla pocit, jako kdyby mi v puse něco umřelo.

Ozvalo se zaklepání na dveře. "Mary? Vylezla bys prosím ven?" Ještě jsem si nasadila brýle a pak otevřela dveře. Seděl na posteli dál od těch tašek. "Tak co chceš?" zeptala jsem se dost nepříjemně. Zhluboka se nadechl a pak začal se svým srdceryvným příběhem:"Nikdy jsem nebyl v ničem speciální. Ve škole jsem byl průměrný a takový to dítě, o který se nikdo nezajímá. Jediná věc, co mi fakt šla, byla práce s počítačem a elektronikou celkově. No a pak mi přišel dopis..." "Přijali tě do Bradavic? To muselo bejt super," skočila jsem mu do řeči. Pousmál se, ale nijak to nekomentoval. "Ten dopis byl hrozně zvláštní, já se nikdy nechlubil, co umím, ale oni to stejně věděli. Pozvali mě sem s tím, že to je prestižní škola, kde se můj talent prý bude vyvíjet. Moji rodiče z toho byli nadšení, i přes tu podmínku, že mě po celou dobu výuky zde nesmějí navštívit ani mi volat nebo podobně kontaktovat. Mně to bylo upřímně taky jedno, ale teď mám pocit, že už je nikdy neuvidím. Navíc potom co udělali tobě..." "To mi stačí, už nejsi nepřítel. Pouze neznámý kluk sedící na mojí posteli. Můj trenér by řekl 'Potencionální hrozba'," uchechtla jsem se a sedla si za ním na postel. Byla jsem hodně unavená a zavíraly se mi oči. "Mary?" "Hm..." "Řekneš mi teď co se stalo?" Otevřela jsem oči a on se díval přímo na mě. Bylo takový podivně příjemný. Nějaký záhadný pocit mě donutil mu věřit. 

"Pokusila jsem se utéct. Docela se mi to dařilo než mě chytili." Matt se rozesmál. "To ale může říct každý kdo se pokusil utéct, ale chytli ho." Chvíli jsem nad tím uvažovala. Po té ráně do hlavy mi to už moc nemyslelo. "To máš asi pravdu, tak jinak. Utekla jsem a hodně hodně fakt hooodně dlouho jsem běžela. Jenže ti bastardi mě stejně našli a když jsem se pokusila zdrhnout tý armádě Alexů..." "Počkej ono tu je víc Alexů? Já zatím viděl jen jednoho, toho jak nás chodí kontrolovat." "Všichni Vysoký týpci s tílkama jsou Alex," řekla jsem to úplně automaticky a on se zase rozesmál. "Dobře chápu, pokračuj." "No prostě když jsem jim utíkala, využívala jsem toho, že jsem prcek a proběhla jsem hodně těsným mlázím. Z toho je většina škrábanců na obličeji. Pak jsem se hodně dlouho kutálela po ne moc rovném povrchu. Kvůli tomu mě zase bolí celý tělo. Ale překvapivě jsem si nic nezlomila!" odmlčela jsem se a zadívala se na skříň. 

"Mary?" Probrala jsem se z toho mini spánku s otevřenýma očima. "Jo! Promiň, pak jsem narazila na dva vojáky, jednoho jsem složila a ten druhej složil mě. A pak mě svázal izolepou. Nebo spíš zalepil. No a to je asi tak všechno." Když jsem to vylíčila takhle, znělo to mnohem jednodušeji. Skutečnost byla ale o moc horší, alespoň pro mě. "A od čeho je ta obrovská modřina na čele? Vím, že to oko jsi měla takhle barevný, už když jsi přijela, ale tohle je novinka." "Já jsem pak provokovala a oni prudce zabrzdili, když jsem měla ruce svázaný za zády. Jo a taky jsem vyskočila z jedoucího auta..." ta poslední slova už jsem šeptala. Byla jsem tak hrozně unavená, že jsem usnula při mluvení a ke všemu ještě v sedě.