První pohled ze shora |~Marcus And Martinus~|

▶3◀

Výborně. A co teď?

Nemůže mě tady přece vidět, jak v podstatě špehuju jejich dům!
Po rychlém rozhlédnutí jsem neviděla žádnou jinou možnost, než popelnice. Popadla jsem svůj longboard a co nejtišeji a co nejrychleji jsem vyběhla směrem ke smetí. Skrčila jsem se do dřepu. Nic jsem přes tu popelnici přede mnou neviděla a tak jsem se jen modlila, aby kolem prošel bez povšimnutí si, že se za jeho odpadkami skrývá holka - přesněji řečeno, já.

Nic jsem neslyšela. Hlasy ode dveří, kde Martinus naposledy stál utichly a já se už rozhodovala, zda svůj úkryt opustím.
,,Teda tak tohle jsme tady ještě neměli." nade mnou jsem najednou uslyšela zvonivý, příjemný hlas s melodickým pobavením. Uchechával se, ale nijak výsměšně.
Odvážila jsem se zvednout hlavu.
Z výšky se na mě hleděla blonďatá hlava se dvěma hnědými jiskřivými kamínky v očích. Až teď jsem si všimla jeho plných rukou, ve kterých měl dva pytle s odpadky. Zrovna je vyhazoval. Sakra.

Vyschlo mi v puse a já zasípala. Knedlík v krku mi několikrát poskočil a já měla pocit, jako bych se dusila.
,,Stanování na naší příjezdové cestě, chození na naše fotbalové tréninky a zápasy i přespávání u jezera, ale zalézání za popelnice..." Martinus si oprášil ruce a pomohl mi vstát.
,,Tak co? Fotku? Ale nic na psaní tu nemám, takže..."
,,Já fanynka nejsem!" vyhrkla jsem dřív, než jsem si vůbec uvědomila, co hodlám říct. ,,Totiž, fanynka jsem, ale nechci podpis ani fotku. Já jsem Týna."
Tvářil se trochu vyjeveně. Vždyť ani neví, co tu teda dělám. Chvíli si mě prohlížel. Nevím, jestli to bylo jen pár sekund, či minut, ale mně to připadalo, jako by mě každá setina vteřiny vtloukala hlouběji a hlouběji do země.
Z ničeho nic pak promluvil: ,,Martinus."
Usmála jsem se na něj a on na mě. Má opravdu delší vlasy. Rty narůžovělé, trochu do bleda. Jeho piha tolik přitahovala mou pozornost, že jsem jen těkala pohledem mezi jí a očima.
Ty byly hnědé, skoro černé, jako ty moje, ovšem protkané jakýmsi třpytem, jako ohňostrojem.

,,Kde ses tu vzala?" promluvil a tím vyrušil všechny dosavadní myšlenky okolo něj. Zakousla jsem se do rtu. Neumím mluvit s lidmi... Ale dělat to musím. ,,Ehm... Přistěhovali jsme se sem. Dneska jsem tady poprvé." zhoupla jsem se na patách, což se mi moc nepovedlo a zaklopýtla jsem. Přidržel mě za loket, ale cítila jsem se s jeho dotykem tak nejistá, stydlivá, že jsem se mu hned vytrhla.
,,Aha." přikývnul.

Když byl jen v tričku s krátkým rukávem, začaly mu tváře nabírat narudlý odstín. Bylo mi nejspíš minimálně chladno.
,,Není ti zima?" přeměřila jsem jeho outfit pohledem, ale na jeho tváři se objevil jen úsměv. ,,Ani ne. Jsem zvyklý, tohle už je docela teplo." zazubil se na mě a já na něj vykulila oči. ,,To si děláš legraci! No na mikinu jo, ale na tričko?" rozmáchla jsem se rukama kolem sebe. Martinus musel rychle uskočit, protože jsem tak nějak zapomněla, že je v mé ruce prkno.
Radši jsem zase hned couvla a loupla po něm omluvným pohledem. Jenže on to podle všeho nijak neřešil.
,,Pěkný longboard. Na holku tvého typu bych ale spíš typnul penny." kriticky obhlížel long v mých rukou a pak na mě klukovsky mrknul. Udělala jsem zvuk pěkně syčícího hada a vyhrnula nos. ,,Pennyboard je pod mou úroveň!" chvíli jsem ten významně egoistický pohled udržela, ale pak jsem se přidala k Martinusovi a začala se sama sobě hrozně smát. ,,Ale teď vážně." naposledy jsem se uchechtla. ,,Na longboardu se jezdí líp a je i hezčí. Jen ta velikost je docela blbá. A jak to myslíš: ,,Tvého typu", to vidíš jako už teď jaká jsem?"
Martinus se zachechtal a pokýval hlavou. ,,Nemyslím to nijak, jen jsem tě tak ještě před chvílí viděl." usmál se. ,,A co kdybys mi ukázala, jak jezdíš? Půjdu se převléct a vezmu si svoje prkno. Zároveň tě provedu po městě." znovu na mě mrknul, úsměv od ucha k uchu. Uchechtla jsem se a přikývla. ,,To by šlo. Počkám, jo?"
,,Jasně, hned jsem tu!"

Hi guys!
Tak a máme tu setkání s Martinusem 😁 Jsem šťastná za každou hvězdičku ✨❤ Jak se vám zatím knížka líbí? ⤵⤵
Love ya and... Smile!