,,Tady jako budeme spát?"
Moje drobná postava byla mezi velkými dveřmi do našeho pokoje jako zrnko máku u hrášku. Zatímco já jsem byla zvyklá na ubytování velice skromné, spíš takové dosti turisticky dobrodružné, jelikož jste mohli během pobytu ve Vídni chytit i pár druhů exotických brouků, tohle byl daleko jiný luxus.
Postel byla jako z obláčků, všechno bylo sladěno do stříbřité a bílé, mramorové barvy, všude byly umělé kožešiny, moderní elektronika a velká černá pohovka, která byla spolu s tmavou postelí jediná barevná výjimka v pokoji.
Popošla jsem o kousek dál a otevřela dveře z pískového skla. Ukrývala se za nimi prostorná koupelna ve stejných barvách, jako pokoj na spaní. Už žádné společné koupelny na jednom patře. Žádné další krádeže mýdla nebo zapomínání ručníků na pokoji.
Kluci mé ohromení pobaveně sledovali od prahu dveří. Jejich poťouchlé výrazy jsem spatřila hned po otočení a tak si vysloužili můj povýšený úšklebek. ,,Já na tohle všechno prostě nejsem zvyklá, jako někdo!" rozhodila jsem rukama a zachechtala se.
Po tom, co kluci odešli, jsem sebou prudce praštila do prachové postele. Nespokojeně jsem se zavrtěla, protože matrace na mě byla až moc měkká.
I tak se tady dalo ale krásně zachumlat mezi polštáře.
Večeři jsme tady v hotelu už prošvili, takže nikam jinam už jsem chodit nemusela. Svlékla jsem ze sebe oblečení a podala si čisté spodní prádlo a košili na spaní. Udělala jsem si drdol, ze kterého mi ale díky mým krátkým vlasům několik pramenů z vyklouzlo. Snažila jsem se je nastrkat zpátky, tady se ukázala má perfekcionistická stránka, ale po pár neuspěšných pokusech jsem to jednoduše vzdala a nechala mé vlasy být.
Mezi peřinami bylo obzvlášť příjemně s mou oblíbenou knížkou. Při čemkoliv jsem ale musela něco dělat, takže úplné ticho v místnosti rušilo moje občasné mluvení na postavy v knize. To jsem dělala opravdu často. Dřív jsem si toho ani nevšimla, až když jsem si knihy začala brát i do školy, mě na to ostatní začali stále častěji upozorňovat. Asi je to hodně štvalo.
Zrovna se chystalo k velkému rozhodnutí, zda zůstat v hořícím domě a zachránit jednu z hlavních postav nebo utíkat rychle před plameny pryč. Z ničeho nic se pokojem rozeznělo klepání na dveře a následně i moje překvapené vyjeknutí ze zapálení do příběhu a tohoto následného vyrušení. Ani jsem se nestihla vzpamatovat, když dovnitř nakoukla blonďatá palice s typickým úsměvem na rtech.
Zanedlouho ho ale vystřídal překvapený pohled, protože jsem hned hrábla po prvním, co jsem měla po ruce - k jeho šťestí to byl jen
polštář - a hodila mu to přímo do tváře. Odveta za to, že mě vylekal.
,,Jsi normální? Takhle sem vtrhnout? Víš, jak jsem se lekla?" když Martinus uslyšel má slova, začal se znovu usmívat. Už bych mu za tu jeho pozitivitu vrhla do ksichtu ještě něco dalšího, ale to už na mě mluvil. Určitě budu mít ještě někdy příležitost.
,,Potichu!" šeptal. ,,Je skoro půlnoc, někoho vzbudíš." přešel blíž ke mně do místnosti a zavřel za sebou co nejtišeji dveře. Pořádně ani necvakly, což mi připadalo nemožné, vzhledem k jejich velikosti.
Až teď jsem si všimla digitálních hodin na stolku a to mě ujistilo o nynijším pozdním čase. S vykulenýma očima jsem se na něj podívala a hodlala po něm dnes už po třetí hodit polštář s hlasitou otázkou, co tady sakra takhle v noci dělá. Nakonec jsem jen tiše položila tu otázku a polštářovou bitvu odložila na jindy.
,,Chci si zajít ven. Pojď se projít."
To. Si. Dělá. Srandu.
Zůstala jsem na něj čučet asi půl minuty, abych se ujistila, že to myslí vážně. Uchechtnul se nad mou reakcí a prohrábnul si vlasy. ,,Jako teď?" znovu jsem zkontrolovala hodiny, jestli je opravdu půlnoc.
Vzal mě za ruku a promnul ji ve svých velkých dlaních. Možná ani neměl velké ruce, to já jsem je vždycky měla drobné.
,,No tak, jen se obleč a já ti ukážu můj oblíbený park v Oslu."
Zrak mi padnul nejdříve na naše ruce, pak jsem se spojila s jeho očima. Jak můžou být tak hluboké? Zajímalo by mě, jestli i ty moje jsou alespoň trochu takhle zajímavé, jako jsou ty jeho.
,,Ty jsi blázen. A já ještě větší, když ti na to kývnu."
Hi guys!
Dneska taková kratší, ale brzy se asi můžete (ne)těšit na další, protože máme holidays! 😍😂🍸
Doufám, že se vám aspoň trochu ještě líbí a líbit bude 😄❤ Jsem ráda za vaši podporu 💖
Love ya and... Smile!
ČTEŠ
První pohled ze shora |~Marcus And Martinus~|
Fanfiction,,Poslouchej mě, dobře? Všechno zlé je přece k něčemu dobré. Pamatuj si to, ano?"
