První pohled ze shora |~Marcus And Martinus~|

▶10◀

Venku doslova mrzlo. Nikde nebyl ani jeden človíček, všechny ulice v dohlednu byly prázdné. Nevěděla jsem, zda to přičítat extrémnímu počasí anebo už pokročilé hodině noční.
Osamělost města šla ruku v ruce s tichem, které ve mně vyvolávalo takový klid. Sem tam jen v korunách stromů zaševelil jemný ledový větřík. Ten byl ale i tak dost silný na to, aby mi lehce pročechrával vlasy.

Čekala jsem na Martinuse. Netrvalo mu to ani tak dlouho, jak jsem byla připravená, ale i za tu chvíli jsem měla ruce celé promrzlé. Strčila bych si je do kapes, jenomže jsem si vzala zrovna bundu, která je neměla.

,,Jdeme?" usmál se na mě a já kývla. Pod nažloutlým osvětlením pouličních lamp vypadal jinak. Možná to byl jen můj pocit, možná mě k tomu sváděla ta nesnesitelná zima nebo co, ale já se prostě chtěla schumlat vedle něj, aby mi ruce zahřívaly jeho horjé dlaně, abych si mohla dát hlavu k jeho rameni, aby mi rozlétané vlasy upravoval polibky.

Snažila jsem se setřást všechny ty myšlenky rychlejší chůzí a otřepáním se, ale nebylo to vůbec možné. ,,Je ti zima?" nehodlala jsem se mu podívat do očí ikdyž jsem věděla, že se na mě dívá. Dokázal by v nich číst, poznal by ty emoce, které bych měla skrývat. ,,Není." odsekla jsem. Mluvila jsem tak, aby to neznělo podrážděně, ale určitá rozespalost a stres z potlačování samy sebe mě dotíraly.

Několikrát jsem se vracela k myšlence, jestli se ptal ze zdvořilosti nebo jestli mu na mně záleží. Oči jsem měla zapíchlé do chodníku. Věděla jsem, že se na mě čas od času podíval, ale jinak také sledoval jen kam šlape.

Šla jsem automaticky tak, jak šel on, ztracená ve svých myšlenkách. Ani jsem nepostřehla, že jsme oba zastavili. Byli jsme uprostřed rozlehlého parku. Tráva byla i ve slabém měsíčním světle zářivě zelená, stromy jakbysmet. Jen na několika místech protínal ostrou zelenou bělounký sníh. Ještě nikdy jsem v takovém hezkém parku nebyla.

,,Nechceš si sednout?" navrhnul mi a mě pohled přepadl na dřevěnou lavičku za námi. Byla trochu omrzlá, ale po tom, co jsem si sedla nebyla ani trochu studená.

,,Je tady moc hezky." poznamenala jsem, dívajíc se stále okolo sebe. Martinus přikývnul, ale on měl svůj pohled přesunutý na mně.
Je na mně snad něco špatně? Proč mě stále pozoruje?
Odvážila jsem se mu podívat do očí. Žaludek mi udělal pár otáček a hlava se přidala. Naprosto jsem ztratila všechny myšlenky a jen se vpíjela do jeho čokoládových duhovek. Snad jsem zapomněla i na čas, na prostor mezi námi, protože vůbec netuším, jak dlouho jsem na něj takhle tupě zírala.

,,Mohla bys s námi jet na turné." zamumlal a já se přenesla zpátky do reality. Cože?
,,Jen mě to tak napadlo..." poškrábal se na zátylku. ,,Určitě bych to zařídil. Všechno - letenky, ubytování, tvůj vlastní program..." dívala jsem se na něj malinko vyjeveně.
To bych opravdu mohla? Být s nimi na nadcházejícím turné? Potkala bych určitě spoustu známých lidí, poznávala památky kolem celého světa, spala bych v takových hotelech, jako je ten, ve kterém jsme ubytovaní teď a co je nejlepší, byla bych s Martinusem. A s Marcusem, samozdřejmě.
Jenomže to všechno taky bude něco stát a já a mamka nemáme po koupení domu peníze nazbyt. Navíc má mamka v práci ještě základní začátečnický plat, cestování v takové míře jako je jet s klukama na turné si nemůžeme dovolit.

,,Asi to není úplně nejlepší nápad." otřela jsem si o sebe nervózně kotníky. ,,Nechápej to špatně, jela bych hrozně ráda, jen mamka by asi nesouhlasila. Pochop, je to hodně cestování."
Jeho oči povadly a ztratily na jiskře, kterou ještě před chvílí měly. Na okamžik jsem od něj odchýlila zrak, pak se ale najednou zase nadechnul a promluvil velice rychlým znovu nadšeným hlasem.
,,Tak by s námi jela i tvoje mamka!"

Zůstala jsem na něj vteřinu zírat, jestli to myslí vážně, ale pořád měl ve tváři ten zapálený výraz, čímž asi chválil sám sebe za tak dobrý návrh.
Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. ,,Opravdu to nejde." hrála jsem si s džínovou látkou mých kalhot, žalostně přivřenýma očima jsem sledovala každý pohyb svých prstů. Mnula jsem o sebe džínovinou tak silně, až byla celá teplá a já se bála, že si je za chvíli proděravím.

,,Ale jela bych s váma skutečně ráda. Cestování mě neskutečně baví a vás oba jsem si hrozně oblíbila. Podívala bych se do Francie, do Anglie, Finska, určitě i Itálie nebo Řecka nebo do Ameriky, tam mám i-"
,,Do Ameriky ne." skočil mi do řeči podrážděně a škubnul při tom hlavou směrem ode mě. Zamračila jsem se.
Řekla jsem něco špatně?

,,Tak do Ameriky ne, no." pokrčila jsem rameny, jako by se nic nestalo, ale on vypadal stále nahněvaně. Chvíli tam jen seděl a díval se do tmy, pak se zvednul a bez jediného pohledu mi řekl: ,,Už bychom měli jít."

Přikývla jsem a také si stoupla. Šel do hotelu mnohem rychleji, než když šel z něj. Celou dobu jsem zkoumala jeho obličej, jestli je ještě tak zarputilý.
V průběhu cesty už vychladnul, ale viděla jsem na něm, že mu stále něco nedá klid.

Hi guys!
Co si myslíte, že se Martinusovi stalo? 😏😅 Podle mě jen nemá rád LA no 😂😊 Doufám, že se líbí ❤
Love ya and... Smile!