První pohled ze shora |~Marcus And Martinus~|

▶11◀

Právě jsem šla dolů na snídani, držíc se s Martinusem za ruku. Usmívali jsme se na sebe, ale moc dobře to nešlo, protože jsme museli kontrolovat schody pod námi. Pak mou ruku pustil a obmotal tu svou okolo mého pasu, čímž si mě přitáhnul k sobě. Naklonil se a zanechal mi ve vlasech horké místo rozehřáté jeho rty. Bylo mi tak dobře. Obejmula jsem ho a nehodlala ho nikdy pustit.

Ťuk! Ťuk!
Počkat a to je co? Začala jsem se rozhlížet, ale nikde nic. Najednou tlak v mém boku, který vyvýjel Martinusův dotyk polevil a já se zavrtěla.
Kde je? Kde je můj Martinus?

,,Dobré ráno, krásné ráno!" zazpíval někdo hodně hlasitě.
V tu chvíli se mi před očima začernělo, ale v zápětí se zase objevil jiný obraz. Naskytnul se mi pohled na Marcuse Gunnarsena, jak mi skáče před postelí a zpívá ty slova a přání dobrého rána, které ho zrovna napadnou.

Měla jsem chuť zalézt někam hodně hluboko a zahrabat se tam.
Co tohle bylo za sen?
Marcus nepřestával vřískat. Schválně ničil svoje jinak perfektní výšky a měnil si hlas podle nálady.
,,Marcusi já jsem už vzhůru!" místo házení polštářů po něm (k čemuž jsem se pak stejně odhodlala), jsem si všechny plyšové věci, které mi padly do rukou, tlačila na spánkovou kost hlavy. Díky Bohu se mi ho nakonec podařilo utišit.

Macovi jsem slíbila, že se co nejrychleji dostavím na snídani, ale po jeho konečném odchodu jsem se rozhodla, že si nejprve dám sprchu.
Zatímco mi na tělo dopadaly horké kapky vody, přemýšlela jsem nad tím, jestli je to, co k Martinusovi cítím láska nebo úlet. Pro své vlastní štěstí jsem doufala, že je to možnost druhá, protože věděla, že i kdyby mě nějakým zázračným způsobem neodmítnul, ten vztah by neměl budoucnost.
Tuctová holka z polorozpadlé rodiny, nijak krásná, ničím zajímavá a úspěšný popový zpěvák s nejlepší osobností, jakou znám, nad kterým slintá tři čtvrtě mých vrstevnic z celého světa.
Jo, páreček jako z pohádky.

Byla jsem pevně rozhodnutá, musím se myšlenek na Tinuse zbavit.

,,Sakra holka, ty toho sníš víc než náš táta!" zasmál se Marcus, když jsem zasedla ke stolu k nim. Ano, moje porce byla dneska ráno opravdu velká. Já sama jsem to sváděla na svoji psychiku, ale klukům jsem to ospravedlnila tím, že snídaně je nejdůležitější část dne.
Oba se zasmáli.
,,Kdy vlastně odjíždíme?" zeptal se Martinus. Mac a já jsme pokrčili rameny. ,,Každopádně dneska."

Tinus už měl zase dobrou náladu. Jistým způsobem jsem byla fakt ráda, ale na druhou stranu jsem byla zmatená. Jak rychle ta jeho blbá náladovka přišla, tak rychle zase odešla.
Dívala jsem se na něj, jak jí. Sousto se mu pohybovalo v ústech a na jeho tváři se vytvořila malá kulička, za kterou se skrývalo jídlo. Pozorovala jsem, jak se směje Marcusovým vtipům a při tom se snaží jídlo udržet ve své puse dokud jej nepolkne a rty má úzce přimknuté k sobě. Vypadal tak roztomile.
Opravdu se tady rozplívám nad tím, jak jí?

Tentokrát jsem kluky v autě přemluvila ke hře. Začínající z nás řekne nějaké slovo a ten, co je na řadě musí říct nahlas první slovo nebo věc, která ho k tomu napadne. Vzhledem k tomu, že jsme se ještě až tak moc neznali, přece jen jsem tu byla teprve pár dnů, jsem to považovala za skvělou příležitost k vzájemnému sblížení se. Vydrželi jsme to hrát až do Trofors a hrozně se u toho nasmáli.

×××

,,Zlato, škola." lehounce se mnou někdo zatřásl a hned na to jsem uslyšela nehezký hlasitý kašel. Okamžitě jsem se vzbudila a přiskočila k mámě, která se jednou rukou přidržovala židličky a ve druhé svírala kapesník u pusy. Bylo to čím dál horší.
,,Mami, v pořádku?" podržela jsem ji a natočila ji a židli tak, aby si na ni mohla sednout. ,,A- ano, jsem." pousmála se na mě, tedy se o to pokusila, ale její hlas zněl tak příšerně chraptivě a při tom sípavě, že jsem jí to neměla šanci uvěřit.

,,Hele, nechceš si zajít znovu k doktorovi?" chtěla jsem se ujistit, ue mámě nic není, ale tohle chřipka ani obyčejný kašel nebyl. Tatiana měla jednou černý kašel, to vypadalo stejně, ale i to se muselo léčit.
,,Nechci. Já se z toho dostanu i sama, neboj." pohladila mě na paži a zase párkrát zakašlala. Vydechla jsem. Musela jsem věřit, že je to v pořádku.

,,Senzace!" zaječela Nikka, když přiletěla s nějakým plakátem do třídy a začala poskakovat na místě. Zůstali jsme na ni všichni jen koukat. Až si toho všimla, protočila očima a plácla s obrovským kusem papíru na přední lavici. Všichni jsme se k ní okamžitě nahrnuli.
,,Sezóní ples je tady!" ukazováček přitiskla doprostřed upoutávky na jarní ples žáků osmé a deváté třídy a především ples studentů nedalekého gymplu. Moje oči zůstaly vykulené, jen jsem sledovala podobné reakce mých spolužáků a spolužaček. Až na pár výjimek, jako je Nikka, Sara a spol, z toho očividně nikdo moc radosti neměl. Zvlášť tedy kluci.

,,O co jde?" odkašlala jsem si tiše směrem k Martine, které už taky v očích plály vzrušené plamínky nadšení.
,,Sezóní ples!" vypískla. ,,A konečně tam budu i já! Minulý rok jsem byla nemocná, ale letos tam půjdu i s rakovinou!"
Pozvedla jsem na ni obočí, načež se na mě jen nevině zazubila.
,,Prostě se každý rok koná ples. Pokaždé se datum mění podle toho, jaké roční období je na řadě. Minulý rok byla zima, letos jaro. Pak bude léto a podzim. A znovu dokolečka, chápeš? Ale potom je tu pár nepsaných pravidel. Za prvé, pokud nemáš doprovod, nesmíš se na ples ani přijít podívat. Za druhé, musí tě pozvat kluk. V žádném případě ty jeho. A poslední, moje oblíbené je, že jsou zakázány krátké šaty. Ty musí být až po zem." poskakovala na místě se zubama vyceněnýma ven a vytazovala z ní ohromná radost. Jen já jsem tam stála jako tvrdé Y a mrkala.

Já a šaty? Já a kluk? Já a ples?
Prosím?

Ne, ne, ne, ne.
Obhlédla jsem ostatní, jak nakládají s tímhle oznámením oni. Marcus seděl na židličce s výrazem podobným tomu mému. Pár kluků v rohu se dohadovalo, jestli nebude nejlepší pozvat studentky z gymplu. Nikka a její nejbližší přítelkyně debatovaly o tom, jestli se vyplatí si vzít bílé svatební šaty nebo je příliš velké riziko, že se na ně vylije punč.
Zdálo se, že všichni ostatní tuto zprávu ani nepostřehli. Dělali jakoby nic. Tedy až na Martinuse, kterého jsem kontrolovala jako posledního.
To nejlepší na konec. Nebo snad nejhorší?

Seděl tam na lavici, vlasy mu padaly do obličeje a menší úsměv na rtech mi dokázal během několika vteřin zamotat hlavu. Na rukou měl vystouplé šlachy, což ho dělalo ještě více přitažlivým. Sjížděla jsem ho pohledem pořád dokola, byl to perfektní výhled. Teda dokud jsem před ním nezahlédla blonďaté vlasy, jejichž pramínky se natáčely na dva kostnaté prsty. Sara neztrácela čas.
Už od pohledu s ním flirtovala jako o život, čas od času pohodila hlavou, aby vypadala více přitažlivě. Vysílala k němu ty nejzářivější úsměvy, co jen mohla a já měla právě chuť se vsáknout do země a zapomenout na tenhle žaludek zvedající obrázek Martinuse a Sary.

Hi guys!
Taky se vám vždycky při slovu ,,ples" objeví před očima obrázek takového toho typického amerického plesu nějaké střední školy? 😂
Mno, každopádně doufám, že to ještě není moc klišé 🙏😅❤ Kdyby něco, upozorněte mě včas 😂⬇⬇
Love ya and... Smile!