Let's play girl (Jungkook fanfikce)

7.

Slzy se mi hrnuli do očí. „Tohle bylo jen varování. Příště tvoji kamarádi zemřou." četl Jungkook přímo na papírku.

Jimin:„Šel jsem zrovna za Frey když mě v jedné ulici přepadl muž v mikině, přes hlavu měl kapuci ani jsem nestačil zareagovat, když mi zabodl do boku nůž. Naštěstí nůž nebyl až tak moc dlouhý a tak rána není hluboká, ale na cestě k vám, jsem začal omdlívat a ....myslel jsem, že už nedojdu a skončím někde na chodníku."

Jungkook:„Je to moje vina. Měl jsem z tohodle města vypadnout, když to šlo. Teď jste kvůli mě všichni v nebezpečí." řekl naštvaně. Já jsem stále bulela. Jungkook si toho až teď všiml a přišel ke mě.

Jungkook:„Ale nebul raději si sedni a já se postarám o to co jsem napáchal." zašeptal a utřel mi palcem slzy ze tváří. 

Když ošetřoval Jimina, nemohla jsem dělat nic jiného než jen přihlížet. Domluvili jsme se, že do toho Frey zatahovat nebudeme, tedy kluci se dohodli, ale já měla stále pocit, že bych jí to měla říct. Když Frey volala Jiminovi, konečně se to rozhodl zvednout a povyprávěl ji svou historku, že mu do toho něco vlezlo. Pak se domluvili, že se uvidí jindy.

Jimin:„Půjdu už domů, díky, že jste mě ošetřili, ale nebylo to až tak hrozné nakonec."

A chystal se k odchodu a přitom se stále držel za zraněné místo na boku. Podívala jsem se na Jungkooka. To ho tak opravdu nechá jít samotného? Jungkook to pochopil z mého pohledu.

Jungkook:„Kámo sám jít nemůžeš, půjdu s tebou, stejně už jsem chtěl jít přenocovat aspoň noc u vás. Už jsem vás všechny dlouho neviděl." A já se usmála, když se oblékly a vycházeli ze dveří ven. Jungkook se na mě ještě podíval.

Jungkook:„Budeš v pohodě?" zeptal se.

Jen jsem přikývla a snažila se vytvořit na tváři ten nejlepší úsměv. Zabralo to, protože Jungkook se taky usmál a konečně odešli. Jakmile, ale zavřeli dveře zhroutila jsem se na podlahu. Ani už nevím, jak dlouho jsem tam brečela a ani nevím jak se mi pak podařilo večer usnout, když jsem byla v domě zase sama, ale ráno jsem se cítila úplně jinak. Divně.

Víkend už skončil a tak nastal čas jít do školy. Jungkook mi pak ještě večer napsal SMS, že dorazili v pořádku a, že se uvidíme až ve škole. Byla jsem celá nervozní, když jsem stála před školou a sledovala všechny kolemjdoucí studenty a hledala Frey. Ale stále nepřicházela.

Jungkook:„Na koho čekáš?" vylekal mě Jungkook, který stál za mnou.

El:„Sakra! To opravdu rád strašíš lidi?" a on se usmál.

Jungkook:„Ne jen tebe. Ale už pojď nebo přijdeš pozdě na hodinu." vzal mě za ruku a táhl mě do budovy školy.

El:„Počkej! Já čekám na Frey." zaprotestovala jsem, ale Jungkook stále nezastavoval.

Jungkook:„Ta nepřijde El, je celý dnešek s Jiminem. Samozřejmě, že na to přišla a rozhodla se od nás držet dál, teda spíše ode mě." řekl a já si najednou až teď všimla jeho červené tváře. Jako by ho někdo uhodil.

El:„Sakra zastav!" zakřičela jsem a Jungkook se na mě překvapeně podíval.

El:„Kdo ti to udělal?" zeptala  jsem se ho a on sklopil hlavu. Znovu jsem se zeptala, ale tentokrát hlasitěji, že se všichni kolemjdoucí po nás ohlíželi.

Jungkook:„Frey. Když se to dozvěděla, že je to moje vina, co se Jiminovi stalo, dostal jsem od ní pár facek. Ale oprávněně, je pravda, že za to všechno můžu." Vydechla jsem a zvedla jeho hlavu za bradu a pořádně jsem si ho prohlídla.

El:„No povedlo se jí to, ale ty za to nemůžeš Jungkooku. Nic z toho není tvoje vina, to tvůj bratr." Najednou se Jungkookův výraz změnil, jak bych řekla něco špatně.

Jungkook:„Víš co? Kašli na to, stejně je mi to jedno, co se mu stalo, co se stane ostatním. A ty se snažíš napravit něco, co se napravit nedá. Bude nejlepší, když se ode mě budeš držet dál. Nechci tě kolem sebe už vidět." pustil moji ruku a odstrčil mě. Jen jsem na něj udiveně koukala, nemohla jsem uvěřit, že se mi něco takového děje. Je to, jako by se historie opakovala. Jako bych to už někde slyšela.

El:„Tohle mi nemůžeš udělat Jungkooku!"zakřičela jsem, ale on už se otočil a nevnímal mě, mezitím co si to našlapoval do školy. Nehodlala jsem to vzdát. Nevěřila jsem mu. Nemohl to myslet vážně.

El:„To nedělej." řekla jsem mu, když jsem se před něj postavila. Ale jen mě obešel, ale jen na malou sekundu se zastavil u mého ucha. Dost na to, aby moje srdce začalo šíleně bušit a dost na to, abych zaslechla jeho slova.

Jungkook:„Hra začíná. Hraj dobře El, jinak prohraješ." Dívala jsem se za ním a snažila se pochopit jeho slova.

El:„Hraj?" řekla jsem si potichu sama pro sebe a podívala se znovu na něj, když naposledy otočil hlavu ke mě a usmál se. Pak mě to konečně došlo.