Let's play girl (Jungkook fanfikce)

13.

Všechno jsem se mu rozhodla říct. Posadili jsme se na postel a on pozorně poslouchal. Popsala jsem mu den po dni. Náš první polibek, hraní, spaní, den kdy jsme měli předstírat, že se neznáme jen proto, abych byla v bezpečí. Den kdy zemřela jeho matka, kdy mě přišel zachránit. A pak jsem mu řekla, že jsem zemřela, ale zase jsem se probrala v minulém čase.

Jungkook:„Tohle všechno dává smysl. Proto mám ty menší vzpomínky v hlavě." řekl a vůbec se nezdál až tak v šoku.

El:„Ano, všechno jsme to zažili než jsem umřela. Ale teď máme šanci to všechno napravit a utéct od něj byla pro mě nejlepší varianta."

Jungkook:„Tohle jsi udělala všechno jen pro mě? A to máš mít zítra soutěž v Overwatchy? Musíme jet zpět El. Nechci aby jsi ztratila takovou příležitost." řekl už znovu. Před tím to taky řekl a nedopadlo to dobře.

El:„Nemůžeme se tam vrátit a tvůj bratr to určitě ví, že mám tu soutěž, zabije nás." řekla jsem naléhavě.

Jungkook:„Ne. Postarám se o to, ale ty půjdeš na tu soutěž jasný? Dostaneš stipendium na školu, kterou už dlouho chceš jít a já nechci, aby jsi to kvůli mě zahodila." začal balit věci a já mu pomohla.

Když jsme vycházeli z hotelu ráno a táhli jsme kufry naposledy jsem se podívala na pláž a moře.

Jungkook:„Půjdeme naposledy k moři?" zeptal se když viděl ten můj smutný výraz, ani jsme si moře neužili a už jsme museli zase odjet.

Jungkook:„Pojď." chytil mě za ruku a já se nechala táhnout k moři. Vyzuli jsme si boty a vlezli jsme po kotníky do slané vody. Studěla mě na nohou, ale Jungkook mě zachytil, když jsem málem spadla celá do vody. Objal mě zezadu a zabořil mi hlavu do vlasů.

Jungkook:„Chci, aby to tak zůstalo na pořád." řekl a já se musela usmát.

El:„Udělám všechno proto, aby to tak bylo." zašeptala jsem a naposledy jsem se nadechla čerstvého vzduchu.

El:„Miluju tě Jungkooku."

Jungkook:„Miluju tě El." řekl po chvíli i on a chtěli jsme zase vyrazili na letiště. Jenže když jsme se otočili stál tam on. Jin. Tleskal nám a usmíval se. Po boku měl ty svoje opice.

Jin:„Jak romantické. Škoda, že tenhle příběh nemá šťastný konec pro obě hrdličky."

Jungkook:„Nech nás jít bratře." řekl ostře Jungkook a stoupnul se přede mě. Ale já ho hned zakryla zase svým tělem dlouho jsem se takhle předháněli, až je Jin začal smát.

Jin: „Na tohle nemám celý den. Zabíjte je kluci." Rozkázal jim a oni se hned rozběhli pro nás. Samozřejmě jsme utíkali taky. Nechtěli jsem to jen tak vzdát. Chytila jsem Jungkooka za ruku a prchali jsme po pláži. Křičela jsem o pomoc, ale nikdo kolem nebyl. Nikdo nás neuslyší. Podívala jsem se za sebe a ty opice to vzdali a zastavili se. Měli samozřejmě zbraně, přece za námi nebudou utíkat.

Jin:„Prvně zastřelte tu holku! Chci aby můj bratr trpěl!" zaslechla jsem Jinův křik někde v dáli. Měli jsme, ale štěstí, že jsem narazili na velké kameny, které leželi na pláži. Než stačili vystřelit schovali jsme se za ně. Jungkook mě objal. Teď se odsud nedostaneme. Když mají zbraně nemáme proto nim vůbec žádnou šanci.

Jungkook:„Slyšela jsi? Nezastřelí mě. Budu jako návnada a ty mezi tím utečeš dál." Jeho nápad se mi, ale vůbec nelíbil.

El:„Ani náhodou." A zastavila jsem ho. Ale v tu stejnou chvíli se u nás objevili i ti muži. Chytili Jungkooka a dali mu zbraň k hlavě.

El:„Ne!" vykřikla jsem zoufale. Jungkook se snažil bránit, ale byli až moc silní.

Chlap:„Poklekni a pak ho pustíme." Řekl jeden z nich a já poklekla.

El:„Prosím." Škemrala jsem ho jeho život. Jin přišel k nám a pochválil své může.

Jin:„Nemůžeš to zastavit El. Jeho osudem je zemřít, ale první jsi na řadě ty."

Slzy mě pálili v očích a zase jsem uviděla hlaveň zbraně. Jin se usmíval a Jungkook křičel a brečel. Nemohl nic udělat, stejně jako minule. A kulka letěla zase přímo do mojí hlavy. Tentokrát mnou projela silná bolest. Temnota mě pohltila a já padala. Zavřela jsem oči a cítila kolem sebe vůni mořské vody, pláže a slunce. A pak mě něco zasáhlo jako vlna vody.

Probrala jsem se zase s popcornem v rukou. Televize přede mnou hrála film Titanic a někdo zazvonil na zvonek. Jak mám změnit budoucnost? Jak? Jak mám zastavit tohle všechno? A proč se vždycky vrátím do tohoto momentu, kdy ke mně Jungkook přišel? Vstala jsem a otevřela.

Pak jsem zase otevřela, a znovu a znovu. Ať jsem udělala všechno, co jsem chtěla, vždy jsem zemřela a zase se probrala. Utíkala jsem s Jungkookem kde to šlo. Skrývali jsme se. Bojovali jsme s tím, ale vždy jsme prohráli. Každým dalším úmrtím se bolest zhoršovala. Snažila jsem se udělat vše, ale všechno dopadlo stejně. A když jsem zase seděla na tom zpropadeném gauči s popcornem a s Jungkookem za dveřmi, přišla jsem na tu jedinou možnost, kterou jsem nechtěla a ani nad tím nepřemýšlela. Zvonek zase zazvonil a já se podívala směrem ke dveřím. Vždy jsem mu otevřela. Nikdy jsem se nerozhodla ty dveře neotevřít. Ale tentokrát jsem už nechtěla znovu utíkat, vidět ho trpět. Přišla jsem ke dveřím a šáhla jsem po klice. Uslyšela jsem Jungkooka. Jeho hlas a začal bušit na dveře.

Jungkook:„Otevři El. Prosím." Řekl a já vydechla vzduch, těžce se mi dýchalo. Nevěřila jsem, že to opravdu udělám. Ale není jiná možnost. Přidržela jsem dveře ještě víc a znovu otočila zámkem, aby byli pořádně zavřené. Jungkook začal křičet a bušit. Stékaly mi slzy po tvářích. A on křičel a křičel. Není jiná možnost. Neměla jsem tě nikdy potkat. Neměla jsem ti nikdy ty dveře otevřít. Nikdy jsem s tebou neměla hrát tu hru. Nikdy jsme se v tý herně neměli potkat.Nikdy mi to neodpustíš. A pak se ozval výstřel.
Já se hroutila na podlahu opřená zády o zavřené dveře. Brečela jsem neskutečně. Křičela a nadávala. A když jsem otevřela dveře, leželo tam jeho tělo. Byl mrtví? Kolem něj kaluže krve. Klekla jsem si k němu a dotkla se místa, kde ho střelil. Do srdce. Jungkook měl stále ještě otevřené oči.

El:„Mrzí mě to." To byli jediná slova, která jsem dokázala ze sebe vytáhnout.

Jungkook vzal moji zakrvácenou ruku s tou svojí a přitiskl si jí ke své tváři.

Jungkook:„Žij beze mě šťastně rozumíš?! Ať není moje smrt nadarmo a mimochodem El. Vyhraj tu soutěž. Bylo to s tebou krásný, umírání i znovu to probírání. Nikdy jsem nezažil tolik věcí za pár dní. Miloval jsem každý opakující se den s tebou El. Miluju tě." To byla jeho poslední slova. Políbil mojí ruku a jeho oči byli prázdné. A naposledy vydechl. Sklonila jsem hlavu a dál brečela.

Na ten den si vzpomínám, jako by se stal včera. Změnil mi život. Zachránil mě. Vytáhl mě z nekonečného kruhu zoufalství. Žila jsem dál pro něj. Nikdy jsem na něj nezapomněla a vždy když jsem se procházela sama po pláži, vzpomněla jsem si na něj. Na jeho doteky a objetí. Podívala jsem se za sebe a přísahala bych, že jsem ho viděla, jak jde za mnou. V písku dělá stopy a usmívá se na mě. Jde tou pláží a slunce mu svítí do tváře. Je tak neskutečně krásný. Miluju ho. Nemohla jsem se ovládnout a usmála jsem se taky.

El:„Miluju tě Jungkooku." Řekla jsem mu a on pomalu zmizel.

                                                                           ...GAMEOVER...