Po škole jsem šla zase k Rose. "Jak jí je" zeptala jsem doktora. "Je stále v kritickém stavu a nelepší se. Uvažujeme nad odpojení od přístrojů" řekl doktor. "Ne to ne" rozbrečela jsem se. Doktor odešel a já tam s ní zůstala. "Rose neumírej" šeptala jsem. Seděla jsem tam s ní celé hodiny. Pak tam přišli i její rodiče. Ten její táta na mě koukal dost vražedně a její máma jen brečela. Přišel s nimi i doktor. "Je mi to líto. Ale dnes ji opravdu odpojíme" řekl doktor. "Ale vždyť jste říkal že ještě počkáme" protestovala jsem. "Je mi to líto ale Rose žije jen díky přístrojům a zabírá místo pro pacienty, kteří můžou dále žít" řekl doktor. "Vy prosím pojďte se mnou do primářovny a sepíšeme váš souhlas s odpojením" vyzval rodiče Rose. Zůstala jsem tam zase sama. Už naposledy. "Rose je mi to líto" zašeptala jsem. Chytla jsem ji za ruku a položila si hlavu na její hrudník. Pak jsem přijela svými rty na ty její a políbila ji. "Miluju tě nejvíc na světě" řekla jsem. Rose pomalu otevřela oči. "Ahh ty žiješ" vykřikla jsem. Velmi těžce se usmála. Sestra, která Rose kontrolovala běžela pro doktora. "Tak vítej zpátky Rose" řekl.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
