Holka Odnikud

8.4

8. duben

Den po předchozím zápisku jsem si zkusila podřezat žíly kuchyňským nožem, ale nešlo to, protože byl hrozně tupý. Jen jsem se trošku pořezala, fakt malinko a vychovatelka na mě začala ječet jako šílená, že mě zavře do léčebny a nadopuje prášky. Je to vážně kráva. Myslím, že na školách, kde se studuje vychovatelství by měli mít nějaké příručky, co dělat, když chce svěřené děcko spáchat sebevraždu. Určitě by tam nebylo: „Začnete na něj co nejhlasitěji ječet. Vyjmenujte mu všechny přestupky, kterých se dopustilo a nakonec přidejte pár nadávek. To mu zaručeně pomůže." No dobře, aspoň mě to probralo a uvědomila jsem si, že ve skutečnosti ona je ta pitomá, ne já. Ale bylo to moc trapné, abych to sem zapsala.

Tomáš za mnou pak večer přišel a trochu jsem si mu pobrečela na rameni. .... Tak jo, bulela jsem jak želva asi hodinu. Ale on byl skvělej a říkal mi, že to taky neměl jednoduchý a že mě chápe... a já mu to uvěřila. Takže možná jsem fakt pitomá, ale možná... jsem prostě jen normální člověk, co potřebuje někomu věřit a potřebuje, aby ho měl někdo rád, at už je to sebepitomější.

No nic. Emařské období už mám snad za sebou.

Krávy už taky moc neřeším. Už mi neposkytujou útěchu ani odreagování, už jsou prostě jen otravné.

Vlastně... uvažovala jsem, co bych měla dělat se svým životem teď, když už není až tak zoufalý jak byl a zjistila jsem, že nemám nejmenší tušení. Asi se prostě budu chvíli pofkakovat s Daliborem a užívat si fakt, že jsem naživu. Což jsem nedokázala už hodně dlouho. Ale možná... možná je na čase začít znovu.