Ten Pravej? CZ [Martinus Gunnarsen]

1

Namířila jsem si to na konec třídy- k poslední lavici, v levo. Když už byla třída plná zazvonilo. Dveře se rozrazily a v nich stál vysoký blonďák. Sjel mě pohledem. Z jeho temných oči mi přeběhl mráz po zádech... Posadil se do třetí lavice ze předu, v prostřední řadě. Že by nový žák? Z přemýšlení mě vytrhlo další bouchnutí dveřmi, ve dveřích stál pan učitel Stone-matematikář. Zadal nám jakousi práci v pracovním sešitu, a chvíli se věnoval novému přírůstku. Pan učitel si po chvíli k chlapcovi sedl a prstem jezdil v učebnici. "Swift" Řekl pan učitel a otočil se na mě. "Váš nový spolužák je trochu pozadu, mohla by jsi ho pro nějakou chvíli doučovat?" Pouze jsem přikývla, a posadila se. Po zbytek hodiny jsme už jenom počítali.

Když zazvonilo, tak se neznámí chlapec zvedl, a praštil s sebou na druhou židli vedle mě. Leknutím jsem sebou trhla, a pohlédla do jeho temných oříškových oči. "Martinus" řekl a podal mi ruku, chvíli jsem váhala, ale po chvíli jsem jeho ruku přijala. "Vanessa" řekla jsem a usmála se. "Máš dnes čas?" Optal se, já pouze kývla. "Dobře." Zvedl se a odešel. Byla jsem trochu mimo.

***

Po konci vyučování jsem se vydala ke skříňkam. Do skříňky jsem dala své přezůvky, a vyměnila učebnice z dneška za učebnice které budu potřebovat zítra. Skříňku jsem zavřela a leknutím jsem nadskočila. Stál tam on...  "Můžeme?" Já opět pouze přikývla, a spolu jsme vyšli ze školy.  "Nasedej" poklepal na své černé auto. A já tak udělala. Posadila jsem se vedle řidiče, a Martinus nastartoval. A už jsme jeli. Byla jsem trochu nervózní, ale co už. Najednou zastavil a vystoupil, já udělala totéž a vystoupila. "Tady bydlíš?" Optala jsem se a doběhla ho. "Jo." Přikývl a odemkl,a mě se tak naskytl pohled na velký, prostorný domeček. "Můj pokoje je úplně nahoře, poslední dveře v pravo. Počkáš tam?" "Určitě." Odpověděla jsem mile, vzala si věci a šla pomalu náhoru. Jeho pokoj byl zbarvený do modra. Nábytek byl převážně černý, měl tady poličku s knihami, stůl a na něm různé papírky. Jeden jsem si vzala do ruky, no než jsem se naň stihla podívat, tak si někdo odkašlal. Otočila jsem se ke dveřím a tam stál Martinus. "Promiň." Poškrábala jsem se nervózně na zátylku a posadila se na jeho postel. "V pohodě." "Tak kde začneme?" Pobídla jsem ho. "Mě se do té matematiky ani moc nechce." Udělal otrávené gesto a sedl si vedle mě. "Nezajdeme radši někam?" Na to jsem pouze kývla hlavou na souhlas. "Pojď" chytl mě za ruku a táhl ven z domu a do jeho auta.