Plamen mezi hvězdami

Kapitola 2 *Sora*

Pokud se člověk stal Havranem, byla to neskutečná čest, ale jak Sora procházela žalářem, žaludek se jí z toho obracel vzhůru nohama. I přestože měla tmavě černý plášť, který se letmo dotýkal kamenně dlážděné podlahy, zuby chladu se jí zahryzávaly hluboko do kostí. Přesto jí to ale nevadilo. Konečně mohla znovu vidět svého staršího bratra — jejího rytíře v bílé zbroji. Kvůli němu by prošla i ohněm bez sebemenšího zaváhání nebo výčitek. Nedočkavost v Soře sílila s každým krokem, který byl možná moc rychlý nebo naopak moc pomalý. I přestože by nejraději běžela, si nemohla dovolit odhalit svou největší slabinu, ne před Havrany, jenž si čechrali své sametově černé peří a pozorovali ji jako kdyby byla nezvaný host. Možná, že měli pravdu. Sora sem jednoduše nepatřila.

Ano. Většinu Havranů opravdu tvořili ptáci, i tak se jich ale ostatní báli. Možná neměli ruce nebo neuměli mluvit, ale jejich pařáty stále dokázaly bezproblémově vyškrábat oči, což kolikrát posloužilo lépe než meč nebo řeči. Taky se o nich mluvilo jako o prvních bytostech, co stvořil Asger, proto mu byli nejvíce loajální. Proto je ostatní uctívali jako bohy. Ta myšlenka Soru rozčilovala, protože si to nezasloužili. Rudá nemoc byla jejich vina. Kvůli nim denně umírali lidé s rodinami nebo bez nich. To vše jen kvůli těmto nafoukaným ptákům.

Lidé se mohli stát Havrany, pokud se prokázali hodni Asgerovi přízně. Nebo pokud jim zatkli bratra — Sořin případ. Skončila by na ulici, kdyby neuměla tak dobře zacházet s mečem, za což vděčila svému bratrovi. Proto si ale taky nevysloužila jakékoli uznání u Havranů. Roztrhali by ji na kusy v ten moment, kdy by uviděli sebemenší slabinu. A tak se dívka snažila uklidnit své srdce, co bilo jako splašené s každým krokem, dokud se neocitla na místě.

Stěny tu působily chladně a prázdně, pár kamenů už poznamenal čas neúhlednými prasklinami. Někde rachotily okovy, jinde vykřikl vězeň. Ale to teď Soru nezajímalo, ve středu jejího vesmíru se nacházel její bratr.

Jeho vlasy byly tmavě hnědé, ale teď je měl ještě víc rozcuchané, než si pamatovala. Navíc mu padaly na ramena, která měl obvázaná stejně jako levou část obličeje. Jeho kůže ztratila jemně nahnědlou barvu, jeho hruď se pohybovala s mírnými škubnutími, jako kdyby ho každý nádech bolel. Lícní kosti měl vystouplé stejně jako Sora a své jedno oko — jenž nebylo obvázané — nechával zavřené.

„Ryshe," zašeptala dívka, než si klekla na kolena, aby mu aspoň takto byla blíže. Vedle ní zašustilo černé peří a Havran zakrákal hlasitěji jakoby ve varování.

„Ano, ano. Znám pravidla. Nechodit moc blízko, nechat ruce před sebou, nepokoušet svoje štěstí." Sora protočila oči v sloup. Nenáviděla, když jí někdo říkal co dělat nebo jak se chovat. K její smůle ji ale mohl peskovat pták, který se až příliš staral o své peří. Dívka si odfrkla zlatavé vlasy z čela. Nevypadala moc jako její bratr. Sořiny vlasy nabíraly barvu zlatavého obilí, co přes léto a brzy na podzim zdobilo pole. Na druhou stranu, ale nebyly o moc delší než Rysherovi. Kadeře jí sahaly zhruba tak po její lopatky a Sora je vždy nosila letmo sepnuté, což znamenalo to, že tu stužku měla vyloženě na okrasu, aby se neřeklo. Její kůže byla lehce políbená od slunce, její oči dostaly barvu od nekonečné, azurově modré oblohy.

„Takže ti konečně dovolili mě navštívit? Že by mě Asger požehnal?" Ryshe se malinko ušklíbl, ale jeho úsměv brzy zmizel.

„Proč jim jednoduše neřekneš, co chtějí vědět?" Sora rozpřáhla své ruce se vzduchu, ale nespouštěla svůj pohled z bratra. Byl to zázrak sám o sobě, že Ryshe stále dýchal. Vražda vlastní krve, řeči o tom že Asger nebyl pravý bůh...

Eder tvrdil, že Sořin bratr měl co dočinění s rebely, ale ona ho stejně nikdy neposlouchala. Ne. Rhyse neměl nic společného s těmihle sebevrahy. Nebo snad ano?