Plamen mezi hvězdami

Kapitola 3 *Ichiro*

Pro lepší zážitek (?) bych doporučila pustit si hudbu v médiích~!
Velké díky patří @monii3155 (za úžasný cover), @zuzis7 a @Trnka2 (za pomoc s gramatikou). Opravdu vám moc děkuji!

Noc byla jiná, a teď to neříkám jen, protože ji miluji. Všechno, co se dělo pod tím temným kabátem, mi připadalo magické.

Neslyšně jsem proklouzl kolem domů, vyhýbaje se svitu ohně. Město si zpívalo své vlastní tiché písně, když ho tu nevyrušovali lidé. Vítr bouchal na okenice, Havrani si s pomocí krákání předávali zprávy. Na moment jsem zavřel oči, jen abych mohl vstřebat to ticho a utišit své srdce co ho narušovalo, pak jsem tiše proklouzl do lesa, skryt mezi stromy a magií. Moje kroky se tiše rozléhaly po okolí, když pode mnou praskala jinovatka spolu s prvními kresbami mrazu.

„Mladý Patron!" Koutky úst mi škubly do malého úsměvu, když mě Ströjnu políbila na tvář.

„Kdo jiný by byl takový šílenec, aby šel v noci ven?" odvětil jsem, když jsem se z dutého kmene stromu snažil vylovit svou hůl. Ströjnu byly noční víly. Jejich tělo se dokázalo vmáčknout do mé dlaně, jejich pokožka se barvila do tmavě modré barvy. Na rozdíl od lidí taktéž postrádaly jakékoli intimní části, což dělalo těžké říct, zda to byly dívky či ne. Jejich nohy pokrývala hustá, tmavá srst, již zdobily kousky ledu. Vlasy měly sametově černé, které za nimi vlály jako závoj, když létaly s pomocí svých křišťálově bílých křídel.
Housle jí visely z prstů. Ströjnu v Sifrinnu sloužily jako cvrčci, hrajíce na své nástroje a vytvářejíce tak i jiné zvuky noci. Často se také pohybovaly po spícím domě, schovávajíc sladkosti a jiné maličkosti pod polštáře, tak také vznikl starý dětský rým:

Ströjnu, Ströjnu, domem tichým se jejich kroky ozývají,
Otevřou okna dokořán, nechají zimu ukrást teplo, co si strádáš pod peřinou.
Písně jejich se po tichém domě rozléhají,
Temné stíny bez problémů vyženou.
Trochu jmelí jim nech a ony ti květiny na prahu nechají.
Ströjnu, Ströjnu, chléb si rády dají,
Pod polštářem ti sladkost, za tvou velkorysost, nechají.

Obmotal jsem své promrzlé prsty kolem klacku, na jehož konci se houpala malá lucerna. V dáli zakrákal Havran, ignoroval jsem ho. Teď to byla jen noc a já, nic jiného. Navíc jsem chtěl Astě udělat malý památníček tady v lese. Zhluboka jsem se nadechl.

„Cejch na zádech mě jako Patrona označuje," zavřel jsem oči. „Tento les a noc—" kolem mě se začal tvořit tmavý plášť, co připomínal černou mlhu zdobenou hvězdami. Nechal jsem magii dělat své čáry. „— jsou tedy pod mou ochranou," dokončil jsem a modrý plamen se objevil v malé lucerničce, když jsem se s klackem dotkl lesní podlahy. Tiché cink se rozlehlo po okolí stejně jako jemná deka. Plamen Patrona znamenal ochranu před monstry, za což by většina lidí dala nevídané peníze.

Ströjnu se uvelebila na mém rameni, když jsem se vydal hlouběji mezi stromy. Mech se plazil téměř všude, čímž zakrýval starodávné runy, které někdo vyškrábal do kůry. Děda říkával, že si les pamatoval spoustu příběhů, co pak šeptal do větru. Dneska jsem sem hodlal přidat další do jeho sbírky.

Les přes noc vypadal k nerozeznání, jelikož byl plný života a magie. Temné stíny stromů se mě snažily chytit za kotníky, když jsem kolem procházel se svou lucernou. Na jemné podestýlce tančily světlušky společně s Nóttami — což byli noční skřítci s kápěmi ušitými z mechu — co jim ukazovali cestu pomocí podobného plamene, jaký jsem měl já. Ingrïdy — zatoulané duše, které se podobaly bílím jelenům s parožím z krystalů — se honily s mlhou, jejich dlouhé elegantní nohy jim však neposkytovaly v tomhle závodě žádnou výhodu. Spoustu jiných Ströjnu poletovalo kolem mě, štěbetajíce o všem, co se stalo. Na rozdíl od jiných magických bytostí a duší, tyhle víly byly Patronova pravá ruka: ony počítaly hvězdy, ony mi šeptaly do ucha, co se v lese dělo.