Plamen mezi hvězdami

Kapitola 5 *Ichiro*

Takže, jelikož je v tomhle příběhu je hodně nových pojmů, koukněte do slovníčku. Proto tu je. Nová slovíčka jsou přidána vždycky před novou kapitolou, tak tam mrkněte~

Sora něco říkala, ale moje myšlenky se pořád toulaly někam daleko od naší konverzace. Dnes měli připlout. Jak jsem se mohl soustředit na něco jiného? Naděje mě bezustání šimrala na dně žaludku, stejně jako peříčko co odmítalo přestat. Hrdlo se mi svíralo z nervozity a úzkosti. Qram byl od Alostu celý den cesty na koňském hřbetě. Existovala i zkratka, jenomže ta vedla přes hory. Nikdo, kdo měl zdravý rozum, by tam nešel. Mezi skalami číhala smrt. Monstra se tam slézala spolu se Slepými. Pokud by nešlo o situaci mezi životem a smrtí, ani za lék na Rudou nemoc bych tam nešel. Ne s cejchem, který mi zdobil záda.
Takže jsme jeli po vyšlapané lesní cestě.

„Co se tu stalo?" Sořin dech mě zašimral na zátylku. Rychle jsem se rozhlédl okolo. Prozatím jsme se pohybovali v kroku, nemohl jsem si dovolit uhnat koně. Netrpělivost ve mně sílila, stejně rychle jako mi krev tekla v žilách, stejně rychle jako světlo vystřídala temnota.

Některé stromy byly spadlé na zemi, krvácejíce plíseň všude kolem. Čerstvý sníh zakryl kosti zvířat, které mrchožrouti už dávno ožrali, ale i přesto zbytky stále vykukovaly zpod bílé přikrývky. Drahokamy vykvétaly na kůře stromů, což naznačovalo, že jsme se nacházeli poblíž starých dolů — nejblíže k horám, kam se dalo dostat po bezpečné cestě. Edelsten vykoukávali zpoza stromů, nedůvěřivě pozorujíce každý náš krok. Magických stvoření se přes den neobjevovalo tolik, kolik přes noc. Povětšinou se v dennímu světle ukazovali jen ti, co buď kradli drahokamy — jako Edelsten ve svých ledových kabátech — nebo tvorové jako Möss, co schovávali některé stromy pod svým pláštěm ušitým z hub. Jenže lidé si jich jen málokdy všimli, jelikož nevěděli, kam by se měli koukat. Otočil jsem se k Soře se zdviženým obočím.

„Huh?" něco na ní mi nesedělo. Tvrdila, že pocházela z Yharestu. Proč cestovat? Všude to bylo stejné: obstarat jídlo, vyhnout se Havranům, zařídit teplo, pokusit se neumřít. Zima nepolevovala, ani když jsme mířili na jih. Navíc, málokdo cestoval. Města a vesnice byla rozházena po celém Sifrinnu, většinou se muselo putovat přes noc nebo přes hory — to už jsme se mohli rovnou vydat do náruči smrti.

„Tenhle svět se rozpadá, cos čekala?" dodal jsem, než jsem pobídl koně do mírného klusu. Poplácal jsem ho po šíji. Málokteré zvíře dostalo jméno.

Když to pojmenuješ, pak už nemáš srdce to zabít. Ačkoli jsem si to nechtěl připustit, Sora se v jedné věci nemýlila. Lidé umírali na hlad stejně rychle jako na Rudou nemoc. Jedlo se, co se dalo. Zima byla obdobím smrti a mě už přestávalo bavit, jak kolem všichni umírali. Dokonce i novorozená miminka někdo nechával na pospas zimě, jelikož nemohl živit další hladový krk.

„Nevím," odvětila Sora jednoduše. Zavřel jsem oči, jen na moment jsem nechtěl vidět tenhle zničený svět.

Co tím změníš?

Všechno.

Nic.

Ströjnu se pohnula v kapse od mého kabátu, díky čemuž mé srdce vynechalo úder. U Asgera, já na ni úplně zapomněl! Spousta nočních tvorů spala přes den, ale i přesto Ströjnu slíbila, že na mě bude dohlížet i když svítilo slunce, neměl jsem to srdce ji dnes ráno vzbudit s tím, že nesplnila slib. Navíc, kdybych ji nechal ve svém pokoji, obrátila by celý Sifrinn vzhůru nohama, jen aby zjistila, kam jsem se ztratil. Tak jsem ji radši schoval do tepla svého kabátu, což byl taky důvod, proč na mě neplatily Tåkeovy čáry. Magie a jiná magie se mohly vynulovat, proto monstra nedokázala svést bytosti se stejnou zvláštností v krvi. Možná jsem neměl zasahovat do toho, co se stalo. Jako Patron noci jsem přes den nesměl používat svou moc, což způsobilo, že mi tekla krev z nosu. Palčivá bolest mi stále tančila na spáncích, ale s každým úderem srdce pomalu ustupovala.