Plamen mezi hvězdami

Kapitola 8 *Sora*

Me: *coughs because of how much dust is on this story*
Sora: This is the lamest comeback ever
Ichiro: Can... can I just hide somehwere..? Like.. I've had enough of death. I.. I don't want to go back
Eoghan: No! I need you, idiot
Ichiro: But—
Eoghan: *tries to kidnap Ichiro*
Sora: *facepalm*
Me: Well... I see that much didn't change
Sora: Screw you
Me: already am, kiddo.

Aaaanyway. Po dlouhé době nová kapitola! Yay! haha. Pro tuhle bych asi doporučila mrknout do slovníku, jelikož se tu objeví slovo, které není vysvětleno. Jo, a Selkie nebyla do slovníčku přidaná, jelikož to není můj výtvor. Mám dojem, že tohle stvoření pochází z keltských legend a je to něco jako mořská pana. S tou výjimkou, že Selkie se mění do tuleně!! Určitě mrkněte na Píseň moře (Song of the Sea) pokud se o tom chcete dozvědět více.!

Slaný vítr si hrál se Sořinými vlasy. Vlny se tříštily o útes, který se nacházel nedaleko od ní. Sora stála na pláži, jež pokrýval bílý písek, co se mísil s troškou sněhu. Havrani neměli vodu v oblibě, a tak se nemusela obávat, že by si jí někdo všiml a ona se musela ospravedlňovat. Několik hvězd už zářilo na inkoustově černé obloze.

Patron touhle dobou určitě už strážil klid noci. A Sořin bratr mohl být právě teď mučen. Dívka zaryla své nehty do své levé ruky, aby se alespoň nějak zbavila vzteku, který se v ní nashromažďoval.

Něco se na Ichirovi změnilo. Ať už to ale bylo cokoliv, Sora nevěděla, co na ni působilo jinak. Pořád se více méně hrbil. Jeho vlasy byly stále černé a rozcuchané. Jeho oči stále nabíraly zlatavou barvu hvězd.

„Je mi to líto," řekla po chvíli. Upřímně řečeno, nečekala, že by Ichiro byl ten typ, co začne bezvýznamnou hádku. Jeho slova nemohla nijak ovlivnit žalostný stav v němž se obyvatelé Sifrinu nacházeli. A i přesto byl jediný, kdo vyslovil to, co jiní neměli odvahu říci nahlas.

„Huh?" Ichiro se zastavil a ohlédl se na ni, jako kdyby zapomněl, že ho sleduje.

„Je mi to líto," zopakovala Sora.

„Není to tvoje vina..." Ichiro odvrátil pohled na oblohu. Jeho tvář vypadala starší, než opravdu byla, jako kdyby trpěl za všechny, kteří dnes v noci zemřou na podchlazení, hlad nebo Rudou nemoc. Jako kdyby bolest tisíců poznamenala jeho mladou tvář.

„Jsi v pořádku?" zasmál se, ale ten zvuk plnila ironie a bezradnost.

„Ne, Soro. V pořádku jsem nebyl od doby, co mi bylo sedm. V pořádku jsem nebyl od doby, kdy jsem si uvědomil, že pro Sifrinn nemůžu nic udělat—že jediné, co mi zbývá, je pozorovat, jak kolem mě lidi umírají," zavrtěl hlavou, několik černých vlasů mu při tom pohybu spadlo do obličeje. Sora k němu přistoupila blíž. Nevěděla, jak by měla zareagovat. V těchto situacích si věděl rady její bratr.

Ale Rhyse tu teď není.

Co mu mám říct? Má pravdu. Tenhle svět se rozpadá.

„Kdo jsi, Soro?" ta otázka ji zaskočila nepřipravenou.

„Co?"

„Kdo jsi?" jeho zlaté oči se do ní zabodly, snažíc se tak odhalit všechna její tajemství. Sora ustoupila a silně si stiskla ruku, jako kdyby jí to ochránilo. Jako kdyby to zabránilo těm tajnostem uvnitř, aby vypluly na povrch.

„Sora... Jmenuji se Sora."

„Neptal jsme se na jméno."

„V tom případě nechápu tvoji otázku!"