No sen to bohužel nebyl. Ráno jsem se probudila a opravdu ležela v nemocnici se sádrou na noze. Porozhlídla jsem se po pokoji a vedle mojí postele byla postavená ještě jedna, ale nikdo na ní nebyl. Super, takže budu ležet v nemocnici a ještě ani nebudu mít klid. Doufám že to bude nějaký malý usmrkaný dítě a bude to nejlepší týden mého života.
"Dobré ráno slečno Weston." Pozdravila mě sestřička, která v ruce nesla něco rádoby vypadající jako snídaně a čaj.
"Dobrý." Odfrkla jsem a otočila jsem se na ní zády.
"Tady vám nesu snídani, tak to prosím snězte a potom odpočívejte." Položila tác na stolek, který jsem měla vedle postele a odešla. No co jiného se tady dá asi dělat?? Se sádrou na noze jim asi těžko někam uteču, natož s "tak těžkou zlomeninou" podle pana Biebera. Musela jsem se nad sebou zasmát.
Najednou se otevřely dveře a v nich holka asi v mém věku na vozíčku. Sedla jsem si na postel a bedlivě sledovala každý její pohyb. Pomalu se na vozíčku pohybovala až k posteli a v pohodě na ní následně vylezla a lehla si.
"Ehmmm já jsem Carol." Usmála se na mě. Vypadala celkem v pohodě. Taky doufám že bude.
"Já jsem Sarah." Nazpět jsem se na ní usmála a lehla jsem si zpátky na postel. "Můžu se na něco zeptat?" Tázavě jsem se na ní podívala a ona se na mě jenom usmála a přikývla. "Jestli nebudeš chtít odpovídat nevadí, ale co se ti stalo?" Zkousla jsem si do tváře. Začínám litovat, že jsem se na to vůbec ptala.
"No byla jsem včera s bráchou na horolezecké stěně. Když jsem lezla nahoru, tak mě brácha špatně jistil a já spadla si ze čtyř metrů přímo na záda. Mám poraněnou páteř." Říkala zklesle. Bylo mi jí opravdu líto.
"Budeš ještě někdy moct chodit?" Podívala jsem se na vozíček, který pořád stál vedle postele.
"Doktoři mi moc velké šance nedávají, ale NEVER SAY NEVER." (já musela :33) Usmála se na mě. Teď vypadala fakt bezstarostně, ale kdyby se to stalo mě, určitě bych z toho byla hodně špatná. Já neumím si představit, že bych nemohla chodit. I teď mám sice malé šance, že ještě budu moct tančit, ale pořád tam je. U ní asi nebude tak moc velká, ale určitě musí doufat.
"Hlavně to nesmíš vzdát." Natáhla jsem k ní ruku přes mezeru, která byla mezi našimi postelemi a ona mi jí chytla a stiskla. "Myslím že si budeme rozumnět." Zasmála jsem se a ruku stáhla zpátky na svou postel.
"Taky si myslím" Úsměv mi opětovala a ruku taky stáhla zpátky na postel.
