Justin:
"Ono to vlastně není tak, že by jsi nemohla tančit vůbec, ale je tady opravdu malá naděje." Chtěl jsem jí dát alespoň malou naději, ale podle jejího výrazu se mi to asi moc nepovedlo. "Tohle ti asi moc náladu nezvedlo co?" Nervózně jsem se zasmál a v jejích očích jsem zase viděl slzy.
"Tančení je pro mě všechno. Nemůžu s tím přestat." Pobrekávala a já měl nutkání ji obejmout. Nevěděl jsem jestli se neodtáhne, ale zkusit jsem to musel. Naklonil jsem se nad její postel a objal jsem jí. Jelikož měla zavřené oči, tak to asi nečekala ale ku podivu se neodtáhla. Právě naopak. Ještě více se na mě natiskla.
"Děkuju." Potichu mi poděkovala. No potichu je slabé slovo. Skoro vůbec ji nebylo slyšet.
"Pane doktore máte příjem na ambulanci." Vletěla do pokoje sestra a já jsem se hned odtáhl od Sarah.
"Hned příjdu." Už jsem odcházel z pokoje a Sarah se na mě ještě usmála. Hned jakmile jsem zavřel dveře jsem běžel k ambulanci.
Sarah:
Nevím, co to do něj vjelo, ale trochu mi pomohl. Ale naděje přece umírá poslední ne? Musím se tím začít řídit. Nesmím vzdát svou kariéru tančení jenom kvůli tomu, že jsem spadla nešikovně ze schodů. Byla jsem celkem unavená, takže jsem asi po pěti minutách usnula.
Nevím ani jak dlouho jsem spala, ale probudilo mě bouchnutí dveřmi. Podívala jsem se tím směrem a viděla jsem Carol, jak se na mě vystrašeně dívala.
"Promiň, nechtěla jsem." Pořád měla strach v očích. Připadalo mi to celkem vtipné. Bála se snad, že jí něco udělám, jenom proto, že mě vzbudila?
"To je v pohodě." Rozespale jsem jí odpověděla a hlava mi zase spadla do polštáře. "Kde jsi vůbec byla?" Zvědavě jsem se zeptala a upřeně jsem se na ní dívala.
"Nějaké vyšetření." Pohodila Carol rukou jako by to nic nebylo. Nevím, jestli bych dokázala být tak v klidu, jako je ona.
"A co se zjistilo?" Ptala jsem se dál. Vždcky jsem byla tak zvědavá, no spíše mě jenom zajímalo, co se jí stalo ale zvědavá jsem byla taky.
"Pomalu se to lepší. Dávají mi větší šance, že bych mohla zase začít chodit." Carol mluvila celkem zklesle. Nechápu proč, vždyť to jsou dobré zprávy, tak proč mluví tak zklesle??
"A proč to říkáš tak zklesle?? To jsou přece super zprávy ne?? Budeš moct zase chodit." Pokusila jsem se jí alespoň trošku povzbudit ale jak bylo vidět, moc to nepomáhalo.
"Já ani nevím." Lehla si na postel a otočila se ke mě zády. Nechápala jsem její chování. Je to kvůli mě?? Vždyť jsem se jenom zeptala, nic špatného jsem neudělala. Nechtěla jsem to řešit, nasadila jsem si sluchátka a pustila jsem si svůj oblíbený playlist. Po chvíli jsem zase usnula.
