Zvedla jsem se a pomalu jsem vkročila do ordinace, kde již stál doktor a sestra..
Místnost byla celá bílá. Po pravé straně byly stolky se zkumavkami, injekcemi a podobně. Po levé strašně lůžko pro pacienty a uprostřed stůl a židle, kde sedává doktor a sestra a zapisují tam různé věci..
Dále tu byl metr a váha, šuplíky se jmény různých pacientů, mezi kterými jsem byla i já..
"Dobrý den.." pozdravila jsem vřele a pozdrav mi byl opětován..
"Posaď se tady" řekla sestra a já tak udělala..
"Takže, míváš závratě, slabost, teče ti krev z nosu aniž by ses bouchla a podobně viď?" Řekl doktor a prohlédl si mě..
"No.. ano.." odpověděla jsem, protože jsem věděla, že ikdybych zalhala, tak mi to nepomůže..
"Kdyby to byla jen ta krev tak to by mohla být jen nějaká žilka, nebo tak. Ale uděláme ti radši krevní testy ano?" Dořekl a já jen kývla..
Řekli že by výsledky měli být co nejdříve, že nám pak zavolají..
Odešla jsem tedy z ordinace, nazula jsem si boty a jeli jsme domů..
Hned co jsem přišla domů jsem si lehla a usla jsem.. spala jsem asi 5 hodin, takže jsem se probudila k večeři.. promnula jsem si oči a viděla jsem mamku stojící předemnou jak v rukách drží "tác" s mojí večeří..
Položila mi to do postele a usadila se na židli vedle mě..
Podívala jsem se na tác na kterém byl talíř s Hamburgrem a sklenice s pomerančovým džusem a jen jsem si olízla rty a pustila jsem se do toho..
V průběhu mého pojídání jsem si povídala s mamkou, která mě teďka hodně podporuje..
Jsem za to ráda, jsem ráda že jí mám..
Až jsem dojedla tak mi vzala tác a odešla. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem se rozhodla zavolat Martinusovi. Řeknu mu všechno z dneška. Měl by to vědět.. vzala jsem mobil a zavolala jsem Martinusovi:
Me: Ahoj Tinusi
Tinus: ahoj lásko, něco se děje?
Me: no byla jsem u toho doktora..
Tinus: a co ti řekl? Všechno v pohodě?
Me: dělal mi krevní testy a prý se uvidí no... Martinusi já mám strach. Ale vážně..
Tinus: zlato, neboj. přijedu za tebou co to půjde a budu s tebou do doby, než ti řeknou, co ti doopravdy je..
Me: zlato to..
Nedořekla jsem to, protože už to Martinus zavěsil.
Seděla jsem dál na posteli, klepaly se mi strachem ruce a čekala jsem..
Nevěděla jsem co dělat, byla jsem strašně ve stresu..
Přemýšlela jsem, když v tom dole slyším hlasy.. ten jeden, patřil mojí mamce, ale byl s ní ještě někdo..
Bylo mi to jedno do doby, kdy se otevřeli dveře mého pokoje a v nich stál doktor..
"Dobrý den, co tu děláte?" Zeptala jsem se ulekaně..
"Lauro, musíš jet s námi, zbytek ti řekneme v nemocnici.." odpověděl a já tušila, že něco není v pořádku...
➡➡➡➡➡➡➡➡➡
AHOHY! TAAAKŽE ZA PRVÉ BYCH SE CHTĚLA OMLUVIT ZA NEAKTIVITU, ALE VŮBEC JSEM NEMĚLA ČAS 👎👎...
A ZA DRUHÉ, ŽE KAPITOLA JE MOC KRÁTKÁ..💚💚
