Prosím nezabíjej mě

Návštěva

K večeru přišla ta návštěva, ale mě tam nechtěli pustit. Slyšela jsem jenom nějaký zvuky. Seděla jsem tam v tom zaprášeným sklepě celá strachy bez sebe. Krčela jsem se v rohu a čekala jestli pro mě příjde. Ale nic.

O dva dny později:

Už dva dny tady jsem bez jídla a pořád jsem nikdo nepřišel.

O pár hodin nebo minut jsem přišla nějaká paní a dala mi jídlo. Jedla jsem jako o život. Pak odešla.

No bezva zase tady budu minimálně dva dny bez jídla. Řekla jsem si pro sebe.

Po chvilce přišel jeden muž a řekl mi, že to tam mám jít uklidit. Nechtěla jsem jít takže mě svázal. Vzal do ruky nůž a i žiletku. A začal mě řezat do ruky. Bolelo to jako svině. Dřív jsem se taky řezala a bavilo mě to, ale když vám to dělá někdo jinej a ještě dost hluboko tak to příjemný není. Ta bolest se nedala přežít.

Já: Prosím nezabíjej mě

On: Neboj zatím tě budeme jenom mučit pak se uvidí.

S tohohle šel vážně strach. Musím vymyslet jak se odtuď dostat, ale jak.

Ale co nejdřív to vymyslím. Snad. Pak odešel a nechal mě tam přivázanou a krev mi ani nevydezinfikovali (promiňte ale nevím jak se to píše).

Když teda odešel, tak jsem se koukala kolem sebe čím by šlo nějak uříznout to lano a jak bych mohla utéct. Ale nic jsem nenašla. Taky se není čemu divit když jsem uvězněna v nějakým sklepě, který nemá ani normální okna. Ani dveře, který by měli s každý strany kliku. A v tom sklepě jsou jenom provazy a uprostřed jedna židle ke který jsem právě přivázaná. Prostě nic. A kdybych už tady něco našla, tak tam stejnak nedosáhnu. A navíc ty provazy jsou dost silný.