Black & White (Yaoi)

||Cesta||

Po tom, co se stalo v aréně, jsem si nedovedl představit, co se bude dít dál.

Dva muži mě popadli a táhli zpět do stanu a odtamtud jsme mířili někam do neznáma. Nakonec jsme se vynořili  v místnosti s velkým oknem, kterým bylo vidět do arény. Pochopil jsem, že to bude místo, odkud sledoval hry Zerův otec, který se nacházel v obřím křesle a zlostně na mě hleděl.

,,Přiveďte ho blíž," poručil mužům, kteří mě vláčeli až sem. Bez protestů se mnou škubli a dotáhli pár metrů před křeslo. Muž, který v něm seděl, chtěl promluvit, ale rozletěly se dveře na druhé straně místnosti. Svou pozornost jsem upoutal na Zera v okovech, které měl bolestivě připnuté na rukou. Přece by vlastnímu synovi neublížil. O téhle větě jsem začal pochybovat. Z nějakého důvodu jsem nechtěl, aby Zerovi ublížili.

Jejich vůdce smečky vstal a došel až k blonďatému chlapci, kterého jsem ještě před malou chvílí viděl jako vlka. Chvíli mu hleděl do obličeje a pak jej bez upozornění kopl surově do břicha. Zero se skácel na zem do pokleku, při čemž si svíral postižené místo na břiše.

,,Už začínám rozumět, proč jsi prohrál," řekl jeho otec a odplivl si. Jak se k němu může takhle chovat.

Přešel ke mně a sjel mne pohledem, jakoby mě soudil. Poté se otočil zpět k Zerovi: ,,Jak tě něco tak nicotného mohlo porazit?" Blonďák uhýbal pohledem.

Jeho otec se opět posadil do křesla, opřel si jednu nohu o koleno, té druhé a spojil prsty na rukou.

,,Zabte je..." slova mu vyklouzla ze rtů, jakoby je říkal, každý den. Čemuž bych se, upřímně, ani nedivil.

Jeden z mužů se opatrně zeptal: ,,Oba?" Vůdce smečky přikývl.

Zero se bezmeškání proměnil opět ve vlka, roztrhl pouta a vrhl se po muži, který mě chtěl zastřelit pistolí. Skočil mu na záda a při dopadu na zem ho hryzl do krku. Muž byl ve vteřině mrtvý a na podlahu se valila spousta krve.

Zůstal jsem stát jako opařený, ale Zero mě čumákem popoháněl k odchodu. Nakonec mě čapl za lem trička a táhl ke dveřím pryč.

Překvapilo mě, že ostatní muži váhali nad střelbou, protože jestli měli pistole, byl to nejjednodušší způsob jak nás zabít.

Až na jednoho. Ten měl odvahy dost, ale hodně špatnou mušku.
Vedle mě se ozvalo bolestné zaskučení. Trefil Zera do nohy, ale ten místo toho, aby se o to začal zajímat, mě stále táhl pryč.

Dali jsme se do běhu. Když zbývalo posledních pár kroků z místnosti z velkým oknem, zaslechl jsem hlas Zerova otce: ,,Nechte je být,.."

Nebyl jsem si moc jistý, jestli to není léčka, ale Zero v druhé místnosti zpomalil do obyčejné chůze.

Celou cestu ven šel jako vlk a ani se na mě nepodíval. Vyšli jsme až před budovu a mě stále více zaráželo, proč se nás nikdo nepokouší zastavit.

Okolo vysoké budovy se rozléhalo pole. Všude byla pole. Jak daleko to k sakru jsme? Najednou jsem objevil asfaltovou cestu a ukázal tím směrem.  Zero zavrtěl hlavou a šel dál po poli.

,,Co?.. proč?,...ale..." Nakonec jsem si povzdechl a vydal se za černým vlkem.

Šli jsme opravdu dlouho, než jsme narazili na naše město. Byl jsem štěstím bez sebe.

Došli jsme do ulic a vmísili se mezi dav. Na tuhle zkušenost asi jen tak nezapomenu. Pohlédl jsem na Zera.
Byl úplně vyčerpaný a ta rána po kulce se mu nehojila, což bylo divné.

,,Vezmu tě k nám a podíváme se na to," řekl jsem a vedl ho směrem k nám domů.

Když jsme došli k naší zahradě obranné systémy ho donutily proměnit se zpět v člověka. Zhluboka dýchal a sotva stál na nohou. Pravou nohu měl celou od krve.

,,Rychle..." Vzal jsem ho kolem ramen a pomohl mu k nám do bytu. Otevřel jsem dveře a posadil ho v šatně na židličku.

,,Zůstaň tady," musel jsem nejdříve rodičům oznámit co se děje. Moc dobře jsem věděl, že nebudou souhlasit, aby jsme tu měli Černého.

Přiběhl jsem do kuchyně a řekl: ,,Mám dvě zprávy, ta dobrá je, že žiju a ta..."
Nenechali mě to doříct a vrhli se ke mně. Neměl jsem jim to za zlé, ale teď jsem spíš potřeboval pomoci Zerovi. Objímali mě a říkali mi, jak moc jsem jim chyběl. Chtěl jsem jim říct, že Zero potřebuje ošetřit, ale nenechali se odbít.

Dokud se z šatny neozvala rána pádu těla.

,,No... A to je druhá zpráva..."