Nedokonalý Šťastný život

#2

"Víme, že je toho teď na tebe moc. Budeš bydlet u nás a časem ti zařídíme pokoj,kde budeš mít všechno co budeš potřebovat." Blbej pokoj je to poslední co by mě teď tak zajímalo. Na druhou stranu jsem ráda, že budu bydlet u nich. Nejsou zrovna nejmladší, co si budeme říkat... "Dobře" nic jiné jsem jim na to neřekla. "Zlatíčko, neboj to bude v pořádku" Babička mě objala když mi začali stékat slzy po obličeji a bylo jich čím dál tím víc... Nakonec jsem usla v babičině klíně a s dědou mě potom nějak přepravili do auta s věcmi které jsem měla už zbalené.

Ráno jsem se probudila na posteli v jednom pokoji, ve kterém odpočívali. Byl krásný. Postel byla v pravém rohu místnosti, po stěnách se rozpínali květiny a na boku byla polička na které bylo plni knich. Do místnosti pronikalo sluneční světlo které mně vzbudilo. Vstala jsem s úsměvem, ale pak mi došlo proč tam vlastně jsem a co se stalo. Nemohla jsem tomu uvěřit... Stalo se to. Prostě se to stalo. Pořád jsem si říkala, že už je nikdy neuvidím... Nikdy nepocítím jejich objetí... Po tváři mi opět začali téct vodopády slz. Po nějaké době jsem si utřela oči a prohrábla si své blond vlasy. Mámka mě vždy uklidňovala a přesvětšovala o tom, že mojí barvu vlasů, barvu očí, postavu holky závidí, že by to každý chtěl. Nikdy jsem jí nevěřila. Vlasy jsem si chtěla obarvit. A se svojí postavou? Skoro žádná prsa ani zadek... Kdo by to chtěl. Tolik bych chtěla aby mě teď objala. Aby oba stáli u mě a povídali jsme si...

"Tak co, prospala si se trochu?" Lekla jsem se babičky když přišla do pokoje. "Jo... " "No... Nevypadš na to moc... Třeba se ti to povede ještě přes den... A co snídaně?" "Jo, docela bych si dala... Stačí mi ale půlka chleba." Neměla jsem moc hlad, ale babička je na to citlivá, tak si radši vezmu chleba než abych pak musela poslouchat nějaké řeči, nebo toho musela sníst víc.

"Babi... No.. Už jste se bavili o pohřbu?" "Ano bavili. Copak ,že se ptáš?" "No víš přemýšlela jsem, chtéla bych tam mít vlastní řeč, nebo tak nějak chápete?" Ano... Chci tam o nich mluvit a říct tam , to co jsem jim nikdy neřekla. "To nebude problém, jestli se na to budeš cítit tak budiš." Ten chleba jsem skoro vůbec nesnědla . Nechala jsem ho na stole a rozbrečela se, když jsem odbíhala z kuchyně.

Babička s dědou jsou vyřízení z těch všech věcí... A mají na krku ještě mě. Asi bych si mohla asi sama dojed do města, pro moje věci. Nasednu na vlak a jedu.

Když jsem překročila prách domu.... Okamžitě jsem se rozbrečela a hodila tašku na zem. Když jsem se zvedla pořád jsem brečela. Ale nahoru pro moje všechny věci jsem šla a do 2 hodin jsem byla zbalená a nic jsem doma už neměla. Dům jsem zamkla. Bylo mi špatně.... Chtěla se mi řvát a oak skočit z něčeho vysokého. Viděl mě soused a řekl "upřímnou soustrast rvoji rodiče byli skvělí" jako každý druhý no..."počkej, vyklízím půdu a našel jsem plátna... Nechtěla by jsi si je vzít, když už máš ty tašky s věcmi?" To mě překvapilo... Ale tak proč ne, že. "Víte co, klidně mi je dejte..." Dal mi plátna i s barvami a rozloučili jsme se.

"tak jsem doma..." Řekla jsem smutně a zároveň otráveně. Byl večer takže i oni byli lehce znaveni. Hodila jsem si odpočívárny tašky s věcmi.... Převlékla jsem se a za chvilku na mě volali, že je večeře. Navečeřela jsem se a lehle do postele. Sakra! Je mi tak smutno a nic mi je nevrátí... Bože proč? Proč oni...proč já....proč... V tu chvíli jsem usnula.