Světla v nás

XX.

Usínalo se mi těžko, protože jsem se neustále nemohla zbavit úsměvu na tváři a v hlavě mi znělo jak dokonale Adrien vyslovil mé jméno.
Když jsem tehdy odplouvala do snové dimenze, spala jsem s úsměvem na tváři.

,,Marinette, tak rád tě dnes vidím. Už se mi stýskalo." Ihned se objevila kocour s jeho tradičním úsměvem, černým oblečením a maskou přes obličej.
,,Já se na naše setkání velmi těšila. Samou nedočkavostí jsem ani spát nemohla."
Zazubil se a šel ke mně blíž. Bylo zvláštní, že jsem se v jeho snech cítila volná a ne zavřená jako pár dní po tom co mi řekl, že bez něj se nemůžu vzbudit. Otřásla jsem se zimou.
,,To je celkem ironie, nemyslíš?"
Zasmál se a odkryl řady perfektních zubů zářících jako hvězdy.
Kývla jsem.
,,Pověz mi, mluvíš i s jinými lidmi než jsem já? Abych ti třeba nepřišla po chvíli nudná."
,,Hah! Nechtěj abych se rozesmál. Ty mi nikdy nepřijdeš nudná má dámo. Rád poslouchám každé tvé slovo ať už je o čemkoliv."
,,I to se může mrzet."
Odfrkl si až se mu ve předu zvedlo pár pramenů vlasů.
,,Co se týče té otázky, odpověď je ne. Ty jsi opravdu jediný člověk, se kterým se bavím, ať už v realitě či ve snech, stále jsem s tebou."
Nevím sice proč, ale přišlo mi, že Černý kocour a Adriene jsou dvě osoby, i když to byla zdánlivě jen jedna.
,,Ale občas tu je nuda, sedím si v téhle prázdnotě a cítím se osamělý, jako by všichni lidé ze světa zmizela a já čekal na svůj konec. I takové myšlenky napadají lidi v samotě."

Zdravím😊 dnes ráno jsem nestíhala takže je kapitola až teď 🤗😂 fakt nevím co jiného bych řekla...