Světla v nás

LIV.

Znáte ten pocit když se vám roztřesou kolena, brada, oči se zalijí slzami a najednou chcete umřít?
,,To nesmíte doktore, vždyť to ještě úplně nevzdal."
,,Slečno Marinette, dýchá tak mělce, že 70% potřebného kyslíku mu dodává stroj, srdce má velmi nízkou frekvenici a doma mezi tepy se zvětšuje, jeho tělo nereaguje a mozková činnost nečiní ani půl procenta. Tohle je lékařství, zde nemůžete dělat zázraky."
,,Že ne? Poslyšte, já z toho mladíka udělala za měsíc z trosky na křesle, mluvícího kluka, který rád chodil ven, smál se a byl v pořádku a vy mi chcete teď říct, že to nebyl zázrak a tohle není podobné?"
,,T- to jsem neřekl, pouze je to z hlediska medicíny nemožné, toť vše."
,,Marinette, pan doktor to myslí dobře. Chce jen Adrienovi ulehčit trápení. Mně také bude chybět, ale už tu neexistuje jiná šance, jediná naděje."
,,A co když ano?"
,,Věděli bychom o ní." Řekl sebejistě doktor. Začínal mi pěkně lézt na nervy.
,,Tak poslyšte doktore, já to nevzdám, nebudu tu ani přihlížet jak zabíjíte někoho, kdo má naději. Jediné o co vás prosím je trocha času."
,,Tu máte teď, do osmi času dost."
,,Prosím, dejte mi čas do deseti do rána, tohle jen tak nezvládnu. Prosím, alespoň do rána."
Nehodlala jsem se smířit s Adrienovou smrtí, ne kdyz jsem už zašla tak daleko.
,,Dobrá slečno, pokud vám pomůže. Jsem zvědav co uděláte přes noc za zázrak."
No, to jsem byla také zvědavá.

Zdravím🤗 vítejte u sobotní kapitolky😊❤ snad jsem si to touto částí trochu spravila😂💖