Žasnula jsem nad tím dokonalým zvukem a pak ještě, úplně mokrá až na kost točila, dokud mi to neuklouzlo a já nespadla s velkým čvachtnutím do trávy. Adrien se otočil a když mě spatřil na zemi, podal mi ruku, ale já ho místo toho stáhla s sebou.
,,Máš rád déšť?"
Ticho.
,,Nikdy j-jsem ne- netancoval."
Málem jsem se zadusila, Adriena mluvil! Nahlas, zřetelně, ani jedno z toho nebyla barva a přesto jsem jasně slyšel jeho hlas.
,,Může být dnešek ještě lepší?!"
Sedla jsem si s napřaženými pažemi k obloze, usmívala jsem se a bylo mi jedno, že jsme jediní kdo jsou venku.
Klidně bych venku ještě zůstala dlouho, ale začaly padat kroupy.
,,Au!"
Když mě jeden trefil do hlavy, museli jsme se rychle oba rozběhnout k sanatoriu a kryli jsme si hlavou před velkými kroupy. Rychle jsme běželi, pod bosýma nohama nám to čvachtalo a klouzalo. Když už jsem asi po čtvrté málem sebou pleskla o zem, zpomalila jsem. Přes husté provazce vody nebylo nic vidět.
Rychle jsme popadli boty a běželi ke dveřím. Opravdu nebylo skoro nic vidět a po hmatu jsme hledali dveře kvůli očím plným vody.
Konečně nás nějaká sestřička pustila dovnitř a my vděční a udýchaní se sesuli na židle.
,,Co vás to napadlo?!"
,,Omlouvám se paní Jacquetová."
Mávla nad tím rukou když viděla Adriena a červenými tvářemi a mokrými vlasy ve zvláštním účesu.
,,Zvládla jsi nemožné Marinette."
Usmála se a s kroutící hlavou odešla pryč.
Zdravím s další kapitolkou😊 nemám co napsat, tak až pak večer.
A ještě děkuju za #139 ve ff💖
ČTEŠ
Světla v nás
FanfictionSny jsou něco, co nedokáží lidé vysvětlit ani ovládát, a přesto to on dokázal. Navštěvoval mě ve snech každou noc a já se ho přestala bát. Přál si jen jednu věc, abych ho navštívila v reálném životě. Bohužel je realita vždycky jiná než jak si ji vys...
