Světla v nás

XLVIII.

Viděla jsem světla! Další záhada byla na světě, ale po probrečeném večeru a půlce noci jsem usnula tak hluboce, že by mě nikdo nevzbudil.

,,Marinette?"
Ten jeho hlas, vždycky tak příjemný, nyní symbolizoval zlo, podlost a nenávist.
,,Nemluv na mě."
Sykla jsem po něm.
,,Chci se omluvit, neměl jsem ti to tajit."
,,Neměl, ale udělal jsi to! Jen mi řekni proč kocoure?"
Jako by těch slz za dnešek už nebylo dost, už mě zase štípaly v očích a pomalu si brázdily cestu přes mé líce.
,,Je to na delší vyprávění, navíc teď nejsi ve stavu kdy bys to byla schopná přijmout."
,,Dokud mě nepustíš, budu tady, nezapomeň. Ačkoliv teď nejsem v té nejlepší náladě, příjmu to ať to bude co chce."
Ani si nedokázal představit jak moc jsem pod povrchem zuřila. Byla jsem jako bouře, nebo spíše jako sopka.

Realita nebyla jediné místo pro záhady. Nicota se proměnila z rudé na oranžovou.
,,Co cítíš kocoure?"
,,To jsi změnila ty, máš tak silné emoce, že jsi pohnula mým snem."
,,V tuto chvíli bych pohnula čímkoliv."
Byla jsem tak napružená a čekala na poslední kapku.
,,Tak říkej. Proč jsi mi lhal?! Proč jsi mi zapletl hlavu, líbal si se se mnou a zradil mě?! Tak proč?!?!"
,,Protože to tak bylo lepší."
Pohár trpělivosti přetekl.

Dobrej🖐 přináším hádku😂 tak snad vás to moc nenaštvalo.
Chci vám poděkovat za skvělé umístění #61 ve ff❤ jste nejlepší.

A ještě jsem chtěla říct....

... deset kapitol do konce😂😈...