Trishia

1. Kapitola

Jmenuji se Trina. Mám světle zelené oči a dlouhé zrzavé vlasy. Je mi patnáct let. Mám jednoho staršího bratra Jacka, kterému je 21 let.

Máma a táta vlastní něco jako odchytovou, veterinární a hlídací kliniku a díky tomu se na našich velkých pozemcích vyskytuje opravdu mnoho druhů zvířat.

V DEN TRININÝCH PATNÁCTÝCH NAROZENIN!

"Triničko vstávej! Máme pro tebe překvapení." Mluví na mě mámin hlas. Většinou nerada vstávám, ale jelikož zaslechnu něco o překvapení, jsem okamžitě vzhůru.

"Jé, mami, co to je za překvapení?" Křiknu hned. Maminka se mě lekne natolik, až spadne z mojí postele.

"Notak Triničko, neděs mě tolik. Víš, jak jsem se tě lekla?" Vynadá mi se smíchem.

"Omlouvám se mami, já jen, že jsi říkala něco o překvapení." Řeknu smutně.

"Nic se nastalo Triničko. Pěkně se obleč do oblečení, které jsem ti dala támhle na židličku a pak přijď za mnou a tatínkem dolů jo? Pak ti povíme, co to je za překvapení." Řekne máma a odejde pryč.

Rychle tedy vstanu a začnu se oblíkat. Jak ale spěchám, nic mi nejde. Konečně se mi povede si všechno obléct. Jdu pomalu ze schodů dolů. Nejradši bych běžela, ale máma a táta mě vychovali tak, abych neběhala po domě, že bych jim mohla vyděsit nějaké zvíře, a to já nerada.

"Jsem tady." Řeknu, jakmile sejdu dolů.

"Ahoj miláčku, mohla bys sem na chvilku prosím?" Uslyším tátův hlas z jeho pokojíku. Dojdu tedy tam.

"Co potřebuješ?" Zeptám se, když už stojím u něj.

"Mohla bys mi prosím tě zklidnit tady tu malou? Potřebuji ji prohlédnout a ona se cuká." Řekne tatínek a ukáže na malou červenou dračici.

"Ale samozřejmě." Řeknu tatínkovi a hned jdu směrem k dračici. "Ahoj maličká. Neboj se, mi ti nechceme ublížit. Jen se potřebujeme podívat, jestli ti nic není, víš?" Pomalu na dračici mluvím a přibližuju se k ní. "Teď se tě dotknu jo?" Řeknu a pomalu natáhnu ruku. Čekám, jestli ucukne nebo ne. Ruku nechám nataženou a zastavím jí až těsně před jejím čumáčkem. Čekám. Poslední krok je na ní. Uběhne minuta, dvě, ale já neztrácím naději, jelikož to dělám už od malička a vybudovala jsem si dobrou trpělivost. Po chvilce ucítím na ruce lehký dotek čumáčku. "Tak je hodná." Řeknu a podívám se na ní. "Teda. Ty umíš měnit barvy?" Řeknu nahlas, jelikož přede mnou již není červená dračice, ale světle modrá.

"Děkuju Triničko. Jsi poklad. O to, aby se zklidnila se snažím už od východu slunce, ale ona se né a ne uklidnit a ty přijdeš a do tří minut si k tobě vybuduje důvěru." Řekne tatínek, který byl do teď zticha.

"Já jsem nic neudělala to tady ta dračice si usmyslela, že mě věřit bude." Řeknu já.

"Já vím zlatíčko. Děkuju moc. A když už se k tobě ta dračice tak lísá, mohla bys jí prosím prohlédnout? Mě nenechá abych na ní sáhnul. Já ti mezitím dojdu udělat snídani." Řekne tatínek.

"Samozřejmě a děkuju. Až skončím s prohlídkou tak za vámi dojdeme." Řeknu já s úsměvem a jakmile táta odejde dám se do prohlížení.

Po asi půl hodince jsem hotová. "Tak co dračice, můžeme?" Zeptám se dračice. Ani nečekám na odpověď, dám si jí na rameno a jdu do kuchyně, kde na mě snad čeká táta. Myslela jsem si, že se dračice bude svého okolí bát, ale jak jsem tak procházela kolem různých zvířat, která se nám pohybovala po domě, vždycky si je pečlivě prohlédla a začala na ně poňafávat.

"Koukám, že se náš pacient pěkně rozkoukal, když tu na všechno tak poňafává." Řekne se smíchem táta,

"Jojo. Rozkoukala se pořádně. A je zdravá jak řípa. Kdo ji sem dal?" Zeptám se, když sahám po namazaném krajíci chleba, který mi táta nabídne.

"To je ten problém. Nevím, kdo ji sem přinesl. Ráno jsem šel zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku a našel jsem ji v košíku s lístečkem, na kterém stálo:

Prosím najděte mé dceři vhodného partnera. Víte, co obnáší vlastnictví draka, tak se o to prosím postarejte. Seslala jsem na dcerku kouzlo, které pozná jejího pravého partnera. Poznáte ho podle toho, že jakmile se potkají, objeví se jim na čele světle zelená hvězda. Prosím, vyřiďte mé dcerce, že jí miluji a že k jejímu opuštění jsem měla vážný důvod. Už musím jít. Prosím vás, opatrujte jí jako by to byla vaše dcerka.

Jmenuje se Krishia.

S pozdravem a velikou důvěrou ve Vás:

R.

"Och. Chudinka Krishina matka. Muselo jí moc bolet, odletět od své dcerky." Povzdechne se moje maminka.

"Už tušíš, kde budeš hledat Krishina partnera?" Zeptám se, jelikož jsem zvědavá, kdo to tak může být.

"Já ho hledat nebudu." Řekne táta.

"Jakto? Vždyť ho máš najít! To nemůžeš udělat! Zoufalá matka tě požádá o pomoc a ty jí nepomůžeš? Já tě nepoznávám!" Křičím na tátu. "Nemluvím s tebou. Pojď Krishio. Já ti pomůžu." Řeknu směrem ke dračici a vbíhám zpět do svého pokoje. "Jak to může nepomoct? Vždyť to je strašné. Někdo ho požádá v tak zoufalé situaci o pomoc a on to ani nezkusí. Ale to já změním. Já ti pomůžu tvého partnera najít." Řeknu a začnu hledat svoji tašku. Do ní začnu házet věci, ketré mě napadají, že budu potřebovat. Oblečení, nožík, jehlu a nit, papír, tužku... Jakmile si myslím, že mám všechno dojde mi, že vlastně ne. "Sakra, chybí mi peníze, jídlo a pití." Povzdechnu si. Dobře. Stačí jen dojít dolů do kuchyně, a něco malého si vzít. "Teď musíme potichu Krishio, hlavně nesmíš ani poňafávat jo?" Řeknu dost výrazně. "Dobře. Jdeme na to." Řeknu si pro sebe a už oblečená do teplého oblečení se zabaleným baťůžkem pomalu scházím schody. Už jsem skoro v kuchyni, když za sebou zaslechnu osobu, která můj plán může úplně celý pokazit.