Trishia

3. Kapitola

"Triničko! Krishio! Pojďte obědvat!!!" Křičí mamka.

"Už jdeme." Křiknu na ní nazpět. "Pojď moje malá Kri, musíme jít." Řeknu směrem k, teď už zase světle modré dračici. Pomalu scházím dolů, Kri u mých nohou zase poňafává na všechna zvířátka.

"Triničko tady jsi. Už jsem se bála, že musím za tebou nahoru. Posaď se, dnes máme k jídlu zapékané těstoviny se zeleninou." Řekne mamka. Ňam. Jak já to mám ráda. "A ty Krichio pojď sem, pro tebe mám jednu pěkně voňavou rybu." Řekne mamka a postaví na zem talířek. Kri se na mě podívá a když přikývnu hned se na to vrhne.

"Dobrou chuť." Pronesu se smíchem.

"Dobrou chuť." Popřejí i ostatní.

Po jídle už chtějí všichni odejít, když v tom táta řekne: "Počkejte ještě. Trina vám chce něco říct." Řekne a podívá se na mě pohledem – buď to řekneš ty nebo já.

"Já, ehm, jak už nejspíš všichni víte, tak já jsem Krishiin partner, teda partnerka. Kvůli tomu musím odejít studovat na akademii pro dračí jezdce, která je odsud moc daleko, takže nebudu moct jezdit domů ani na prázdniny. Budu pryč celý rok. Nevím ještě kdy odjíždím, ale vím, že to bude hodně brzy." Řeknu rychle všechny informace.

"Já bych tě trošku doplnil. Já už vím, kdy odjíždíš. Je to hned zítra ráno po svítání." Řekne lítostivě táta.

"Už tak brzy? Škoda. A jak pojedu? A s kým?" Zeptám se.

"Nepojedeš, poletíš. Poletíš na Zlekovi. Na tom hnědym drakovi, se kterým sis hrála jako malá. Poprosil jsem Herpa, jestli by tě nemohl doprovodit a on řekl, že se stejně musí letět učit, takže by tam dříve či později zamířil. On se totiž taky učí na té akademii, kde budeš studovat." Řekne táta.

"Dobře. Alespoň budu cestovat s někým, koho znám. Ale co bude s Kri? Ona takovou vzdálenost ještě neuletí." Řeknu s obavami v hlase.

"To uvidíš zítra ráno. Hlavně nesmíš zaspat jako dneska! Herp nemá rád opozdilce." Řekne přísně taťka.

"Dobře. Co budeme dělat teď? Musím něco dělat, jinak se zblázním a věci už mám zabalené." Řeknu.

"Můžeš mi s Krishiou pomoct nakrmit ostatní zvířata." Řekne táta.

"Opravdu můžu?" Raději se zeptám, jelikož mě táta nikdy nenechal chodit k ostatním zvířatům.

"Opravdu. Dnes je veliký den, tak si ho musíš pořádně užít, ne?" Zeptá se táta.

"Jó!" Zakřičím z plných plic.

"Jestli budeš takhle křičet i venku, nebudu mít koho krmit." Řekne káravě táta.

"Omlouvám se. Kdy vyrazíme?" Zeptám se celá natěšená.

"Třeba...hned?" Řekne táta.

"Dobře. Jen se převlíknu a jsem tady." Řeknu a utíkám do svého pokoje. Dnes je tak ÚŽASNÝ den.

Po několika hodinách se vrátíme zpět domů. Z toho krmení jsem pěkně unavená. Ještě, že bude jen večeře a můžu jít spát.

Po večeři si nakonec lehnout nejdu. Celá rodina se rozhodla, že poslední den doma si musíme povídat, a tak jsem šla spát až někdy kolem půlnoci, což znamenalo jen pět hodin spánku. Achjo.