Trishia

2. Kapitola

"Tady je moje malá sestřička." Řekne můj bratr Jack. "Počkat. Co to máš sakra na sobě?" Slabě vyjekne, když si všimne, jak vypadám.

"Jacku, prosím potichu. Musím naší malé Krrishii pomoct, když to neudělá táta. Tak mě prosím nech jít a tvrď rodičům, žes vůbec neměl ponětí, že chci odejít." Řeknu s prosbou v očích.

"Ale notak sestřičku, ty jsi to, co řekl táta špatně pochopila. Táta my vysvětlil, že ho hledat nebude, jelikož nemusí. Už víme, kdo je Krishin partner." Řekne můj bratr.

"Vážně? A já jsem na něj tak ošklivě vyjela. Musím se mu jít omluvit." Řeknu s povzdechem.

"To určitě, ale nejdřív se běž převléct jo?" Řekne s úsměvem Jack.

"Dobře. Děkuju Jacku." Křiknu za běhu. V pokoji se rychle převléknu a běžím k tátovi do pracovny.

"Tati? Jsi tu?" Řeknu, když stojím v pracovně, jelikož ho nikde nevidím.

"Jojo, jsem vzadu tady u malejch vodních želv." Křikne na mě.

"Tati, já...bych se ti chtěla omluvit, jak jsem na tebe vyjela. Jack mi všechno vysvětlil. Já nevěděla, že už víte, kdo je Krishin partner." Řeknu se smutným výrazem na tváři.

"To je v pohodě zlatíčko. Nevyjádřil jsem se správně. Akorát zkus příště jednat s trochou více informací jo? Dost by to usnadnilo." Řekne s rodičovským poučovacím hlasem, který znám až moc dobře.

"Dobře tati. A mohu se zeptat, kdo je Krishin partner?" Zeptám se.

"Ty to vážně nevíš? A já si myslel, že to na nás jen hraješ." Řekne s úsměvem táta.

"Co bych na vás měla hrát? Vždyť já to opravdu nevím." Řeknu. Opravdu ho teď nechápu.

"Já jen. Víš, jak jsem tě požádal, abys uklidnila Krishiu? Jak jsi k ní natáhla ruku a ona se tě pak dotkla, oběma vám na čele zasvítila světle zelená hvězda a hned mi bylo jasné, že jejím pravým partnerem jsi ty." Řekne.

"COŽE? JÁ?" Zakřičím. "To není možný. Jak bych já mohla být pravý partner draka? Já?" Divím se.

"Ano ty." Řekne táta a ani se nediví, že jsem tak překvapená.

"To...to...já nemám slov!" Řeknu.

"Je mi to jasné. Víš, co ale obnáší mít vlastního draka?" Zeptá se táta.

"Ne." Řeknu. Nikdy mi nikdo nic neříkal, alespoň pokud si dobře vzpomínám.

"Povinnost každého, který má být, nebo je partnerem draka je, že musí jít studovat akademii jezdců." Řekne táta s vážným výrazem.

"Co? Mezi tu smetánku? Vždyť draky mají jen lidé z vyšších vrstev. Budou se mi smát! A chudák Krishia, vždyť bude mít za jezdkyni nejneschopnějšího jezdce, který kdy na světě byl!" Křičím zoufalstvím.

"Notak Triničko, uklidni se. Je pravda, že není obvyklé, aby draka měl někdo, kdo není z vyšší vrstvy, ale co? Hold jim ukážeš, že i lidi, jako my, mohou mít vlastního draka! A to, že budeš nejhorší hned vypusť z hlavy. Když si to budeš říkat, opravdu taková budeš. Když však budeš věřit v opak, všem vytřeš zrak!" Řekne mi autoritativně táta.

"Omlouvám se. Jen mě to překvapilo, ale dobře. Dokážu, že i lidé, kteří si nežijí v přepychu mohou mít vlastního draka. A nejen, že nebudu nejhorší, já budu nejlepší, to ti tady tati slibuju. Všichni ke mně budou vzhlížet! Porazím je a až se poletí průvod, budu v jeho čele!" Řeknu nahlas. Sice jsem jen vyhecovaná tátovými řečmi, ale hodlám svůj slib splnit. I když. Být v čele průvodu, který chodí jednou za rok a jsou tam jen lidé, kteří jsou nejlepší na akademii bude dost těžký oříšek na rozlousknutí.

"Dobře. Běž si sbalit všechny věci. Stěhuješ se tam na celý rok a jelikož to je moc daleko, budeš tam muset být i na všechny prázdniny, teda kromě těch velkejch na konci školního roku. Neuvidíme se celý rok." Řekne smutně táta.

"Cože? Celej rok? A kdo vám bude pomáhat? A kdy odjíždím? A to pojedu sama? A...."říkám jednu otázku přes druhou.

"Ano. Celej rok. Pomáhat nám bude Jack, odjíždíš bohužel co nejdříve, ale neboj, nepojedeš sama. Zařídím ti doprovod. Víc otázek jsem nepochytil, ale to nevadí. Teď se hlavně zkus uklidni. Když jsi naštvaná tak to nemá moc dobrý vliv tady na Krishiu. Koukni se, jak je celá červená." Řekne táta nakonec ukáže na dráčka, který je posazený na mém rameni.

"Promiň mi to, moje malá Kri. Já jen...že jsem nikdy nebyla od vás odloučená ani týden, natož rok a zvlášť, když tam nebudu nikoho znát." Povzdechnu si.

"Je mi jasné, že to pro tebe bude těžké, ale ty jsi silná a zvládneš to. Hlavně jsi mi dala slib a víš, že já nemám rád, když svoje sliby někdo neplní." Zažertuje táta.

"Jasně, jasně. No nic. Nejspíš půjdu balit. Zatím prosím neříkej tu novinu ostatním. Řeknu jim jí já při obědě." Řeknu a sklesle zamířím do svého pokoje. Tak. Tady v pokoji zůstanu do té doby, než mě zavolá mamka k obědu.