Diabolik Lovers - Lesbička v sídle heteráků

Kapitola 20. : Vzpomínky neumírají

Rika už ze začátku schodiště viděla průhledný obrys své matky v přízemí. Usmála se a rozutekla se za ní dolů ze schodů. ,,Už jsem ani nedoufala!" postěžovala si se smíchem Haruka, když měla svou dceru u sebe. Rika se na ni zamračila a řekla: ,,Nechtěla bys mi radši říct, kam že to vlastně máme jít?" Druhá černovláska se nervózně zasmála a přitom se poškrábala na zátylku. ,,No jo, jasně! Víš, o tom vchodu neví ani sami bratři Sakamaki. Je přímo tady...," řekla Haruka, když přistoupila ke zdi napravo od schodiště, kde zmáčkla kousek stěny, což odhalilo malá tajná dvířka. ,,Dámy mají přednost," dodala a Rika jen protočila očima, skrčila se a začala prolézat dvířky. Když byla na druhé straně, Haruka prolezla za ní a zavřela za nimi.

,,Nic nevidím!" postěžovala si Rika v naprosté tmě a přitom kolem sebe máchala rukama jako motýl křídly, aby po hmatu nalezla alespoň nějaký záchytný bod. Bohužel jí hvězdy nepřály a její obličej se místo toho seznámil se zaprášenou podlahou. Bleskurychle a s téměř krysím vypísknutím vyskočila na nohy a tentokrát už něco spatřila. Nějakým zázrakem se jí v očích zapnulo upíří noční vidění, čímž se jí naskytl pohled na svou matku, která se jí právě potichu smála. Rika ji popadla za ruku a táhla ji dál do úzké, pavučinami orámované chodby, ve které se momentálně nacházely. Takto postupovaly asi dva kilometry než narazily na rozcestí dvou stezek. Mladší se podívala na svou matku hledajíc nápovědu kudy se vydat. Po necelých třech sekundách mohla Haruka s naprostou jistotou říct, že se musejí vypravit pravou chodbou. Zatáhla tedy svou dceru do zmíněné chodby a pokračovaly ve zdánlivě nekonečné cestě do podzemí Karlheinzova hradu.

Zhruba po dalším kilometru konečně narazily na dřevěné dveře, které vypadaly jako ze středověku. Haruka se pousmála, jemně položila svou ruku na dveře a zatlačila, čímž je se zavrzáním otevřela. Vstoupily a evidentně začarované dveře se za nimi zabouchly a zamkly. Rika zpanikařila, kdežto Haruka vypadala jako kdyby to očekávala. Byla tam teď ještě větší tma, než když tam svítila ta jediná pochodeň, jejíž plamen se sfoukl vinou zabouchnutí dveří. Matka chytila svou dceru za ruku a jemně stiskla. ,,Otevři oči," přikázala jí klidně, když cítila jak se její dcera třese strachy ze tmy. Rika ji uposlechla. ,,Vidíš to?" zeptala se jí Haruka a hned poté se před nimi zjevil obraz z minulosti. Vzhled místnosti se nijak výrazně nezměnil, jen pochodeň svítila. Co bylo ale opravdu podstatné v tomto ,,příběhu", byly postavy. Kanato zhruba ve věku osmi let seděl na kamenné podlaze, zády se opíral o schodiště, svého medvídka měl natěsno přitisknutého k hrudi a potichu plakal. Rika měla chuť se k němu rozběhnout a obejmout ho, protože v tomhle věku přece nemůže vědět, že i vidlička se dá použít jako vražedná zbraň, ne? Najednou si všichni tři všimli, že nahoře na schodišti někdo otevřel dveře. Kanato si dal vyděšeně ruku před pusu a tiše poslouchal. ,,Jak jsem mohla porodit takové hlupáky?!" rozčilovala se nějaká žena. Poté bylo slyšet dvojité bolestné zasyčení a chlapce s medvídkem bodlo u srdce. Nesnášel, když jeho bráškové trpěli. Potom je dotyčná pustila a přísně dodala: ,,Tady zůstanete, dokud se nenaučíte chovat slušně!" Poté do nich zezadu strčila, čímž pádem spadli ze schodů. Rika cítila jak jí po tvářích tečou slzy. Viděla, že ti dva chlapci jsou Ayato a Laito. Brunet spadl na břicho a jeho rudovlasý bratr na něj, takže teď museli mít oba minimálně zlomená žebra. ,,Nemůžu dýchat..!" oznámil přidušeně Laito a Ayato se z něj hned nato zvedl. Hnědovlasý se postavil na čtyři a vykašlal trochu krve. Rudovlásek, který se pouze držel za rozbolavělý hrudník, tudíž mu bylo podstatně lépe, se na svého bratra lítostivě podíval. Poté, co se Laitův kašel uklidnil, mu Ayato pomohl na nohy a zahákl si brunetovu pravou ruku za krkem. Najednou si oba všimli, že pod pochodní sedí jejich bráška. ,,Kanato! Takže tys byl celou dobu tady?!" zeptal se ho poněkud naštvaně Ayato, ale Laito ho zastavil chraptivým: ,,Nech ho... Teď na hádky není čas." Kanato se k nim rozběhl a oba je opatrně objal. ,,Moc se vám omlouvám, kluci," řekl se slzami v očích a Laito ho s jemným úsměvem pohladil po fialových vlasech. ,,To nemusíš. Nemůžeš za to." Potom si šli všichni tři sednout na zem, tam kde seděl Kanato. Po pár minutách povídání, při kterém padla i zmínka o tom, že se jednoho dne pomstí jejich matce Cordelii, na všechny tři padla únava; na Kanata kvůli pláči a Ayata s Laitem zmohla jejich zranění. Tímto tato vzpomínka skončila.