Noc byla vlahá a měsíčná. Náměstí v Hameln bylo pusté. Ponocný minul starou, pamětihodnou kašnu, pýchu Hamelnských, kašnu s Neptunem a tritony. Zmizel někde v podloubí. Pak bylo ticho.
Pouze u vrat domu řezbáře Wolframa (také počestný mistr pekařský Grill v něm měl svůj krámek!) choulilo se cosi jako člověk, ale zhroucené nějak a nelidské. Mělo to oči, oh, jaké žíznivé oči, upřené na jediný bod!
Když ponocný pískal opodál půlnoc, mihl se pod podloubím soukeník Ondřej, bera se někam k ženkám sídlícím u Svatého ducha. Jeho kroky přerušily noční ticho; ale to, co bylo zhrouceno, neohlédlo se ani.
Pak tu šel ponocný; očekávání jakési zbystřilo jeho kroky. Ale než ještě došel k zhroucenému, ochabla jeho pozornost a zájem. Pokrčil rameny a bral se dále. Nebylo spropitného, nebylo ničeho. Byl to pouze Sepp Jörgen.
Nemluvil. Hleděl na vrata, jako by byla v jeho pohledu moc je otevříti. Ale vrata byla dobře zamčena. Řezbář Wolfram a pekař Grill zajisté spali; možná, že také Kätchen a Lora. Rozhodně byla okna zavřena a nebylo chuti je otevříti.
Seppa Jörgena nenapadl ostatně dětinský pokus vzbuditi pozornost. Zajisté, že zde byly drobné kaménky, vhodné k upozornění. Ale je marno a celkem zbytečno upozorňovati ženu, která nečeká. Sepp Jörgen, třeba nemoudrý, to chápal.
Sepp Jörgen sebou nehýbal; neznamenalo to, že by čekal.
Tu se mihl za jeho zády stín, dlouhý a ironický stín, vržený krysařem.
Krysař bloudil ulicemi; krysař míval neklidné noci. Krysař sklonil se nad Seppem Jörgenem, mumlajícím tichá, a přece vášnivá slova:
„Smějete se, ano — — Smějete se Seppu Jörgenovi. Znám vás: Jsi Lora, dcera řezbáře Wolframa. Jsi Kätchen, dcera pekaře Grilla. Jste krásné... a krásnější, smějete-li se. Je zbytečno říkat vám to, poněvadž o tom příliš dobře víte. Ale je něco, čeho nevíte a co Sepp Jörgen vám poví. Smějete se, ale není radno smáti se muži, třeba by to byl pouze Jörgen. — Je pravda, že chápu pomalu, je pravda, že říkám teprve dnes, co jsem měl včera říci. A vy jste odešly, aniž bych vám odhalil svou bolest. — Neposloucháte, když mluvím; propásl jsem svůj čas, jako vždycky. Mnoho lidi se mi už proto smálo; ale není smíchu, jenž by tolik dráždil jako smích ženy! Oh, jak jste se smály! Krev mi stoupá do hlavy a moje pěst se bezděčně svírá. — Jsem rybář, ano — ale mám pěsti... takové pěsti mám, že by mohly krásně hrdlo zaškrtit — bílé, krásné hrdlo, jaké u vás tuším.
Proč jste přišly na můj palouk? Nevolal jsem vás. Nehledal jsem vás. Nečekal. Přišly jste a sklonily se nad mou tvář. Snil jsem; měl jsem krásné a růžové sny, sny, jaké mívám, když mi zpívá drozd. Ale musím vám říci, že není už drozda. Zaškrtil jsem nejprve drozda. Bylo to vše, co jsem měl. Nezazpívá už. Nepotěší. V mé chatě bude ticho a mrtvo. Zkusil jsem sílu svých rukou. Je tak krásné rdousiti. Procitl jsem ze sna. Jak rezavý to byl smích! Jako by se smálo tisíc ďáblů.
A byly to pouze dvě ženy.
Není radno smát se muži, třeba to byl Jörgen. — Nyní je noc a vy spíte; ale co kdyby přišlo ráno a Jörgen nepohnul se z místa? A kdo vám praví, že ten prokletý smích přestane mi zníti v uších? Nepřestane-li, běda, Loro, běda, Kätchen!
Můj drozd je mrtev; vše je mrtvo, co jsem měl. Slyším jen smích... rezavý, pekelný smích — —"
Krysař sáhl měkce na rameno rybářovo.
„Vstaň, Jörgene."
Rybář hleděl tupě a nechápavě; co mu chtěl krysař?
„Vstaň, Jörgene," pokračoval krysař. „Prošel jsem mnoho krajů a viděl jsem mnoho měst. Pravím ti proto, abys vstal. Není dobře klečeti."
Rybář hleděl tupě a nechápal; výraz jeho tváře se nezměnil.
„Tvá Kätchen a tvá Lora tě neuslyší. Spí. Kdyby tě uslyšely, tím hůře, Seppe Jörgene; muž, který klečí, není už docela mužem."
Ale Sepp Jörgen neslyšel, hleděl kamsi do oken nebo do prázdna.
„Chceš-li, Jörgene, řeknu ti celé tajemství; pro dva lidi je jen určitá míra lásky: ohraničená a nezměnitelná.
Nemiluj přespříliš, chceš-li býti milován; vyčerpáš sám všechnu lásku, určenou pro dva. Přemíra lásky, kterou dáváš, ničí možnost lásky, kterou bys měl bráti; to ti radí krysař, který mnoho viděl. Buď, jaký chceš; nedopusť pouze, aby tě žena měla, místo co bys měl míti ženu ty. Bud, jaký chceš; ani zlý nemusíš býti. Je to zbytečně hrubé, rybáři. Ale jsi-li dobrý, hleď se skrýti. Vstaň, Jörgene!"
Ale rybář sebou nepohnul.
Na věži chrámu svaté Trojice odbíjely hodiny.
Krysař mávl rukou. Litoval, ale nedovedl pomoci zhroucené masce u nedoslýchavých vrat domu řezbáře Wolframa.
„Sbohem, Jörgene. Není ti pomoci," řekl posléze. „Nebudeš šťasten; ostatně, co je na tom? Štěstí není vrchol. Snad jsi zrozen pro něco lepšího, nejsi-li zrozen pro štěstí."
A krysař odcházel.
Nezdálo se, že by si byl rybář všiml jeho odchodu. Chápal všechno příliš pozdě. Mumlal cosi jednotvárného a smutného do nočního ticha. Žvatlal slova lásky a nenávisti, žvatlal sliby a hrozby. Ale vše znělo marně do noci.
Krysař zaměřil zatím do tiché uličky, k domku, kde bydlila Agnes. Zaklepal na okno.
Okno se otevřelo a také dveře.
