A krysař zapískal na svou píšťalu.
Nebyl to však tenký, tlumený tón, kterým vábil myši. Zvuk zněl plně a mocně; srdce při něm prudce zabušilo, krok bezděčně se zrychlil a probouzelo se — tiše, oh, tiše! — vše, co dřímalo hluboko v nitru. Ale jak rychle tato píseň šla ze snu v život a z života v smrt! Jaké to tragické a veliké vzpětí! Jak jímavý a nezapomenutelný hlas!
Krysař pískal.
Šílená slyšela zvuk píšťaly. Smích její zchladl na rtech a mizel; a náhle — poslední ozvěna jejího smíchu se ještě vracela — vypukla v pláč. Slzy kanuly jí z očí. Bylo jí, jako by Agnes brala ji za ruku a děla jí: „Pojď!"
Šla za krysařem.
Krysař vyšel na ulici. Mocně a silně zněla jeho píšťala. Kdo ji slyšel, propadl krysařovu svodu. Ustal od své práce a šel. Nedořekl slova a šel.
Pradleny praly na dvoře domu Erhardtova. Byly mladé a svěží a hovořily o svých milencích. Ale krysař hvízdal, a zapomněly na bělostné prádlo i na chtivé milence a šly za krysařem.
V dílně Froschově pracovali truhláři. Robili lože a chválili krásu svých milých. Ale píšťala krysařova nedala jim dokončiti práci a hovor. Šli za krysařem.
Elsbeth, květinářka a dohazovačka, přemlouvala právě počestnou Susu Tölschovou, sirotka sloužícího u radního Lamberta. Cinkala zlatými dukáty, opíjejícími sluch i oči. Ale právě když Susa podléhala svodům staré kuplířky, líčící dobré bydlo a blahý osud, zazněla píseň krysařova. A Elsbeth i Susa šly za krysařem.
Dělníci v dílně Strummově střihali vzácná sukna. Slyšíce však zvuk píšťaly krysařovy, nechali vzácné látky a hovoru o dálných mořích a velikých přístavech a šli tam, kde zněla píseň krysařova, zároveň vábivá a teskná.
Míjeli krčmu U žíznivého člověka. Krčmář Röger stál ve dveřích v nízké své čepici, vždycky připraven skloniti se a usmáti. Černá Líza stála za jeho zády, ukazujíc se a skrývajíc, vždy připravena usmívat se a milovat. Píšťala krysařova odvedla Rögera i Černou Lízu, jako bere dravá voda břeh.
Píšťala krysařova probouzela staré sny a staré hoře. Zhýřilec naklonil svou hlavu; za zvuku píšťaly viděl matku, dávno mrtvou, hladící čílko kučeravého hocha, jehož dávno není. Za zvuku píšťaly viděl smutné oči děvčete, které zhanobil. Za zvuku píšťaly viděl svoji budoucnost: prázdné, bědné, hanebné stáří!
Frejířka Dora, nejnestoudnější v městě, vzpomněla si na hocha s modrýma očima, kterého kdysi dobře milovala. Vzpomněla si na smrt zrazeného. A vzpomněla si na všechny ty, kteří pak přišli. A vzpomněla si na opovrženlivé pohledy těch, kteří plaše odcházejí před svítáním. A vzpomněla si na vrásky, které ráno viděla v zrcadle.
Píšťala krysařova rozněcovala jiskry, dávno uhaslé popely; vracela dávno zašlé a zapomenuté.
Stále rostl počet těch, kteří šli za krysařem. Radnice se vyprázdnila; div divů, ctihodní konšelé šli za ním. Chrám svaté Trojice se vyprázdnil; šli za ním kněz, kostelník, ministranti, šli za ním kajícníci i svatebčané, truchlící a doufající.
Píšťala krysařova pudila dále. Zástup šel mlčky za ní. A ve všech těch zašlých srdcích, zubožených duších, zaprášených cestou, zkažených hříchy, ve všech těch srdcích vzbouzela se čistá jakás touha.
A píšťala krysařova, když promluvila o bílých šatečkách družičky, úsměvu, dítěti, čistotě prvého snu, když promluvila o tolikerém hříchu a tolikeré zradě, o tolikeré neřesti a tolikerém kalu, o tolikeré bídě a tolikeré únavě, rozjásala se opět. A mezi pestrým zástupem lidí z Hameln, sledujícím krysaře, radostně nějak to zašumělo. Nebylo nikoho, kdo by neporozuměl. Ano, jde se v zemi sedmihradskou. Ano, země sedmihradská čeká. Ano, je možno jinak žíti. A všichni, muži, ženy, děti, opouštěli blátivý život Hameln v touze, kterou napovídala krysařova píšťala. Matky tiskly nemluvňata prudčeji na svá prsa: bude to jiný život, krásnější život! A starci, téměř nad hrobem stojící, zrychlili krok: je ještě nutno urvati několik dní, několik hodin, několik vteřin krásnějšího života!
