V neděli, po slavné mši, bylo živo a rušno v hospodě U žíznivého člověka.
Hospoda U žíznivého člověka byla nejslavnější a nejoblíbenější z toho, co mělo hanzovní město Hameln. Nikde jste široko daleko nepopili lepšího vína; a kuchařka krčmy, Černá Líza, mohla se s kteroukoli měřiti. Ani hlavy obce nepohrdaly vstupem do klenuté síně hostinské; měly svůj stůl pečlivě chráněný před vetřelci. Ony okoušely první nově došlé sudy; ony pronášely závažné a rozhodné slovo ve věcech kuchyně a veřejného mínění.
V hostinci U žíznivého člověka uzavíraly se obchody, poněvadž opatrní a rozšafní občané Hameln teprve zde se rozehřívali; uzavíraly se zde sňatky, poněvadž opatrní a rozšafní občané města Hameln teprve zde počali pomýšlet na něco, co by se podobalo lásce asi tak, jako se vrabec podobá orlu. Jestliže občana města Hameln stihl smutek, šel popíti ke Konrádu Rögerovi (tak. se jmenoval zavalitý krčmář, dobrý človíček, který nepohrdal poklady vlastního sklepa!). Přihodilo-li se však něco radostného, bylo také popíti u Konráda Rögera. Nikdo nedovedl tak bujaře sdílet radost; oslavovaly se křtiny, a zdálo se, že křest koná se v domě Rögerově; oslavovaly se jmeniny, a podobalo se, že oslavuje Röger sám.
Bylo-li třeba popíjet tiše, nedovedl to nikdo tak jak Röger. Bylo-li nutno vypravovati příhody, znal hostinský nejrozmarnější a nejdovádivější. Krčmář jest něčím jako zpovědníkem. Röger měl v úctě zpovědní tajemství. Ale před ním nebylo roušky ani záhad. Prohlížel své spoluobčany veselýma a soucitnýma očima.
Byl to skromný muž, který, kdyby chtěl, mnoho by mohl. Ale Konrád Röger nechtěl než blaho krčmy U žíznivého člověka. Mluvilo se také o pletkách s Černou Lízou, ale kdy měl by krčmář čas hřešiti? Svůj den a svou noc, svůj úsměv i své slzy daroval hostům svojí krčmy.
Jsou krčmy, kde dochází k hádkám a k rvačkám. Hosté Rögerovi málokdy se pohádali, ale neporvali se nikdy. Síň krčmy měla něco konejšivého a uklidňujícího; lidé přišli sem rozohněni svými spory. Za chvíli jako by je proměnila tato síň; po sporu ani potuchy. Ne proto snad, že by se dohodli, ne proto, že by se usmířili. Zítra, a snad už dnes, až vyjdou na svěží vzduch, poznají, že nejsou ani o krok blíže; ale zatím, zatím, jak všechno nabylo zde barev růžových!
Byli v Hameln lidé, kteří s ostychem či bez ostychu doznávali, že nikdy nevystoupili na horu Koppel. Ale takového člověka v městě nebylo, aby nepobyl u Žíznivého člověka.
Byli v Hameln lidé, kteří s ostychem či bez ostychu doznávali, že nepoznají konšela, ba dokonce hlavu obce, purkmistra Dörricka. Ale Konráda Rögera znal každý.
Oné neděle seděli u stolu konšelského dva ctihodní a rozšafní sousedé.
Prvý, Gottlieb Frosch, byl truhlář znamenité pověsti, který byl schopen vyhověti komukoli v městě, a ne pouze v městě Hameln. Šest dělníků pracovalo v jeho dílně; a také Gottlieb Frosch, třeba konšel, dovedl ruku přiložiti, bylo-li třeba. A práce Froschova znamenala něco: byl to mohutný muž, skoro obr, o jehož síle ledacos se vypravovalo.
Soused Froschův byl Bonifác Strumm. Byl menší a útlejší. Svého cechu byl krejčí. Také Strumma znali široko daleko. Vypravovalo se, že sem jezdí až z Hannoveru bohatí měšťané, aby se svěřili zkušenému oku a zkušené ruce Strummově. Vypravovalo se, že v dílně Strummově pracují tovaryši, kteří přepluli moře a kteří viděli Rýn a Dunaj. Taková byla přitažlivost krejčího Strumma, jehož umění dostihnouti bylo nesplněným snem sta a sta roztoužených bloudů.
Bylo tudíž pochopitelné, že osobám tak ctihodným věnoval Röger pozornost všestrannou. Snažil se vyčísti z jejich očí přání sebeskrytější; úzkostlivě dbal, aby mráček nespokojenosti, počínající zatemňovati obzor krčmy U žíznivého člověka, rozplynul se co nejrychleji. Röger se zmnohonásoboval. A přece, bylo-li třeba, dovedl zmizeti včas.
