„Jsi smutná, Agnes," pravila matka.
Agnes se neusmála po celý den; Agnes nepromluvila po celý den. To vyburcovalo i unavené srdce matčino.
„Není to nic," konejšila Agnes. A s pokusem býti rozmarnou a lehkou, tázala se:
„Víš, po čem se mi stýská? Chtěla bych slyšeti pohádku."
Udivena pohlédla matka na Agnes, kde nečekala méně nežli slova dceřina.
„Říkalas kdysi pohádky... je už tomu dávno... Stýská se mi..."
„Kdo ví, nezapomněla-li jsem všechny," odvětila matka.
„Tolik pohádek... a jedna z nich byla o hoře Koppel. Té jsi jistě ještě nezapomněla!"
„Ne - -"
„O hoře Koppel a o sedmihradské zemi. Vypravuj mi tu pohádku."
Pohádku o hoře Koppel a o zemi sedmihradské vypravovaly odedávna matky v Hameln svým dětem; činila vrch tajemnější a lákavější. Pohádka vypravovala o sedmi hradech, které obklopují krásné údolí, jemuž není rovno na světě. Sedm hradů brání údolí; v sedmi branách stojí po sedmi rytířích v plné zbroji, aby nedali proniknout do údolí hoři ani žalu. Lidé jsou dobří v sedmihradské zemi! Neubližují si ani se neraní. Není tam hříchu ani viny. Nebe je jasné, nebe je čisté. — Oh, jak je krásně v sedmihradské zemi! Chcete, děti města Hameln, vejíti v tento pozemský ráj? Není nic snadnějšího. Vystupte na Koppel; v propasti, která se tam otvírá, je brána do Sedmihrad. Nutno však jíti tmou a nocí, smutnými a vyčítavými hlasy. Jenomže projdete-li tím vším, jak je vám rozkošně a blaze!
To vše znala Agnes a to vše slyšela. A na to vše vzpomínala dnes.
„Jak zní ta píseň o zemi sedmihradské? Pamatuješ ještě?"
Matka kynula hlavou. A zpívala slabým, třesoucím se hlasem:
Sedmihradská země,
krásná jako sen —
Konejšivě, jemně
budí spáče den.
Sedmihradská země
smutek konejší.
Silnější v ni plémě,
lidé šťastnější.
Hoře, zradu, vinu
plaší stráže kol.
V sedmi hradů stínu
není žal ni bol.
Zpěv unavil matku. Agnes pokračovala sama v písni jí začaté.
Sedmihradská země,
krásná jako hřích.
Lesy hučí temně,
nepřehluší smích.
Je to země jasu,
je to jiný svět.
Zpívá moře klasů,
šeptá květu květ.
Umí srdce zhojit
čarokrásným snem.
Dej nám, bože, dojit
v sedmihradskou zem!
Vroucně a touhyplně zněla v ústech Agnes závěrečná slova. Matka sepjala maně své zhublé, suché ruce. Naklonila hlavu a dumala.
Agnes přistoupila tiše k zamyšlené.
„Má, matko, pravdu pohádka? A kdyby neměla pravdu: co zbývá než jí uvěřit? Sbohem, matko. Jdu se projít. Je krásně, je jasno."
„A přijde-li Kristián?"
„Může čekati."
„A krysař?"
„Může jíti za mnou." A v zamyšlení dodala: „Jdu na horu Koppel — —"
Matka vstala zneklidněna.
„Buď opatrná, Agnes. Slib mi, že budeš opatrná."
„Budu, matko — —"
A Agnes šla. Ve dveřích ohlédla se na matku. Kynula jí na pozdrav.
A zpívala poslední verš písně:
Dej nám, bože, dojit
v sedmihradskou zem!
