Po výkřiku nastalo mrazivé ticho.
Krysař donesl Agnes na blízké lože. Nebyla by došla; její síly byly vyčerpány. Krysař sklonil se nad jejím bílým tělem, čekaje marně slovo, vysvětlení, zpověď. Nic nepřicházelo. Vteřiny byly krutě dlouhé. Agnes se neprobouzela ze své mdloby. Dýchala slabounce, sotva slyšitelně. A krysař cítil v nočním tichu neklidný tep vlastního tuláckého srdce. Čekal.
Přes Hameln šla noc. Všichni odpočívali mezi dvojí malostí, mezi dvojím hříchem a dvojí bídou; všechny ukolébávalo domácké a drobné štěstí, které štěstím nikdy nebylo. Všichni odpočívali, kromě krysaře; nezapomeňme však na Seppa Jörgena, zatoulaného v bezmocné touze. Také Sepp Jörgen byl tak zhroucený a ubohý jako Agnes. A přece zdála se dnes jeho bída mizivou a nepatrnou.
Přes Hameln šla noc. Všelijaké šly noci přes Hameln. Krysař se pamatoval na kterousi z nich; byla to noc, kterou strávili tak neklidně Strumm a Frosch... noc, kterou krysař probděl. A opět a opět vtíraly se vzpomínky.
Posléze procitla Agnes; jak bylo pozdě? Krysař nevěděl. Vše bylo věčnost, zoufalá a krutá věčnost. Její ruka hledala jeho ruku. Krysař sklonil se nad Agnes. — V měsíčním svitu byla její bledost ještě bledší a děsila krysaře. Oči obou se setkaly. Hleděl vážně a pátravě; ale v jejích očích nenašel bázeň, pouze smutek. A z jejího hrdla, v němž slova tak dlouho umírala, řinula se náhle slova tím bolestnější, že nevyčítala.
„Stalo se... Nemohu za to. Nemám ho ráda; cítím, že ho nemám ráda. A přece se to stalo."
A slabá Agnes nabyla náhle sil k prudkému a vášnivému výkřiku:
„Zab mne, zab mne! Nechci jeho dítě! Nechci je, nechci je!"
Vztýčila se napolo na loži, svírajíc ruku krysařovu, jako ji svírá tonoucí. Krysař sebou ani nepohnul při krutých slovech Agnes. Stál jako socha, jako přízrak. Ale jeho srdce sežehl mráz jediné vteřiny. Nezbyla v něm nežli krutá bolest.
„Zab mne," opakovala Agnes.
Pak klesla opět na lože. Bezvládná ležela na něm s uštvanýma očima toho, jenž dlouho marně hledal cestu a nemá již sil dále ji hledati.
A krysař skláněl se nad Agnes nepohnutý a chmurný. Chtěl promluvit, nemohl však; chtěl odejít, a nedovedl. Chtěl odvrátit zrak, a nebylo lze ho odloučiti od propasti této zoufalosti.
Podivný okamžik! Měl představu letu, úžasného letu... ale zcela jiného než onoho jitra.
Celý život hřměl kolem něho a někam mimo. Volaly vzdálené hlasy, zvonily číše, zněl smích a jásot. Zvony hlaholily jako v slavné dny. A pak to ticho, pak to strašné ticho.
Krajiny míhaly se před krysařovýma očima; překonávaly se krásou. Měly smavý půvab jihu a přísnou krásu severu. Plynuly řeky, týčily se hory, hlučela města, bouřila moře. A pak bylo prázdno, strašné prázdno.
Tváře žen se zamíhaly v dáli; žen bílé i tmavé pleti, žen různých plemen a zemí. Šly, šeptajíce něhu a lásku. — Šly, kynouce na pozdrav. — A potom přišla noc.
Úžasný a překotný let!
Vše zmizelo, a krysař necítil; všechny odešly, a krysař nelitoval. Daleko, daleko, k novým obzorům letělo jeho pyšné a prudké srdce. Nezakotvit! Nestanout!
Agnes! Agnes! Čím upoutala Agnes krysaře? Byly krásnější ženy, byly opojivější ženy. Spojuje hoře více nežli rozkoš? Oči Agnes hleděly rezignovaně a sklesle. Neopakovala už své „Zab!" Ale v jejím pohledu nebylo radosti a naděje. Pouze bol.
Ale bol ten byl nehlasný. A tělo Agnes bylo chladné a nehybné jako tělo ženy, kterou ubili.
Krysař stál nad touto Agnes. Hory valily se na jeho srdce. Těžké byly rozpomínky. Vteřiny byly dlouhé, ale přece míjely. Počínalo se šeřiti. A krysař vzpomínal ještě na svůj odchod a na setkání s dlouhým Kristiánem u vrátek zahrady za časného jitra. Odešel, aby mu učinil místo, není-li pravda?
A krysař snažil se urovnati své myšlenky, násilím zmoci odboj svého srdce.
Zajisté že je nutno opustiti Hameln. Za hradbami města osvobodí se jeho srdce. Ptáci zpívají tak vesele na cestu těm, kdo jdou v stínu starých dubů a v úpalu polních cest. Mnoho krásných a podivuhodných věcí čeká a uvítá. Krysař viděl mnoho, neviděl však vše. Nač vzpomínati na hoře, jež je za námi, nač mysliti na dveře, které se za námi zavřely?
Opustit Hameln!
Ale v jeho vzpomínce ožil nedávný den, kdy také opouštěl Hameln... příliš vhod dlouhému Kristiánu. Odešel domněle svobodný, a vracel se spoutaný touhou, nejasnou zprvu, vždy však mocnější a krutější, která ho hnala zpět, zpět k protivným hradbám hnusného města, města malých životů a malých srdcí, kam zabloudila krysařova láska. Zajisté že je také dnes možno opustiti brány Hameln. Ale kam dojde krysař? Na jak dlouho dovede utéci před svými vzpomínkami?
Zůstati. Jen jak možno zůstati?
Nesnese pohledu na Agnes. Nesnese pohledu na onoho muže. Nelze mu žíti v Hameln vedle dlouhého Kristiána. A krysař — co chce ještě krysař v městě, jehož krysy, neopatrný, příliš záhy vyhubil? Jaký to krysař, nesvobodný a přikovaný nepochopitelnými pouty?
Ale co zbývalo, nebylo-li možno odejíti z Hameln ani zůstati?
Agnes hleděla na krysaře svýma rezignujícíma očima. Četla v jeho myšlenkách a v jeho srdci.
Nečekala ničeho; chtěla jen zahleděti se ještě na okamžik na tuto drahou a zachmuřenou tvář. Čtla v jeho myšlenkách a jeho srdci. „Jdi," pravila smutně a tiše.
Krysař odmítl posuňkem. Ale Agnes stála tvrdošíjně na svém. Prosila o jeho odchod jako o milost.
„Jdi, krysaři. Jdi kamkoli. Zapomeň. Já (a zde její hlas zněl zcela tiše a měkce, jako doznívající hudba), já, krysaři, nemohu!"
„Neodejdu," zahučel krysař. „Je zbytečno odcházet, chceme-li se vrátit." „Nevrátíš se, krysaři."
Pokusila se o úsměv, který rozesmutnil krysaře. Nebylo co říci, čím těšiti. Nesla těžké břímě; ale kterak uleviti přetížené?
„Jdi, krysaři," naléhala Agnes opět. „Jsem unavena, jsem k smrti unavena."
Na krysaře padala nízká klenba síně. Chtěl by něco zlomit prudkým a energickým pohybem, vykřiknout, bíti. Nebylo koho. A Agnes naléhala. „Odcházím tedy," řekl: krysař. „Ale přijdu zase." „Přijdeš tedy ještě," odpověděla Agnes tiše. „Na shledanou, krysaři!" Stiskla němě jeho ruku. Odcházel. Agnes hleděla za ním, tehdy ještě, kdy ho tu dávno nebylo.
Snad by nebyl krysař odešel, kdyby byl viděl výraz jejích očí.
