Slyšel vše, co slyšeli lidé z Hameln: hoře, lítost a naději. Píseň tragického rozpětí a píseň tragičtějšího osudu. Ale takřka už na odchodu z města slyšel něco, čeho neslyšeli odešlí.
Otevřeným oknem tichého domku zněl k němu pronikavý nářek dítěte.
Opuštěné nemluvně plakalo.
Sepp Jörgen nebyl posledním člověkem v Hameln. A Sepp Jörgen, divno to říci, chápal.
Otevřel dveře a vstoupil do pustého příbytku. V kolébce, málo kryto peřinkou, leželo dítě, drobný, baculatý tvor. Převalovalo se bezmocně, třepetajíc nožičkama o stěnu kolébky a bijíc ručkama do prázdna. A jeho nářek zněl jako jasný rozkaz, který nemohl být vyslechnut v prázdném městě, v prázdném domě, prázdné síni.
Sepp Jörgen stál tu bezradně. Co může učiniti pro dítě? Má hlad. Jak ukonejší jeho hlad?
Dítě, zaslechnuvši kroky, rozplakalo se prudčeji. Sepp Jörgen sklonil se nad kolébkou a vzal dítě do své náruče.
Bylo to děvče.
Sepp Jörgen hýčkal dítě. Ale tu si vzpomněl nad hladovým nebožátkem na vše: na pusté ulice v Hameln, na zmizelou Kätchen a Loru, na zástup odešlý s krysařem. A znovu zněla jeho nitrem melodie smutná a lítostivá, a pak jásavá a vítězná.
Rozhlédl se ještě po opuštěné síni, po neumytém nádobí, po zbytcích chudého oběda. Nic zde nebylo, co by ukonejšilo hlad nemluvněte, marně hledajícího prs matčin.
Neškoleným, neumělým hlasem zapěl Jörgen ukolébavku dětí z Hameln, píseň o zemi sedmihradské. Pěl a hýčkal dítě.
Ale dítě znovu zaplakalo. Chtělo pít. Nevědělo o jiné touze. Jörgen o ní věděl. Pláč dítěte splýval s echem písně píšťaly krysařovy, teprve nyní zvučícím. Splývaly v mohutný proud, který strhoval rybáře. Ústrky a běda přešlého života šly před ním. Sepp Jörgen vyšel s dítětem na ulici. Bolest a touha pudily ho na horu Koppel... za ostatními... za krysařem. Stoupal se svým břemenem rychle. Jako ten, kdo ví, že shodí je záhy.
Neohlédl se po opuštěném Hameln. Co bylo mu po městě, jež nedalo mu než rány a smích?
Také srdce Jörgenovo snilo kdysi o zemi sedmihradské. Také jeho srdce snilo o jiném životě. A ten zdál se býti na dosah ruky. Všichni našli cestu. A Jörgen?
Poslední muž z Hameln došel k bráně země sedmihradské. Propast otvírala se před ním. V její hloubi je cesta.
Z ní zněly hlasy, lákavé a svůdné:
„Co chceš, ó rybáři, v Hameln a v celé své zemi? Tvá touha je marná, tvá láska je marná, marný je tvůj sen!
Co zmůže tvá práce, co zmůže tvé rozpětí, co zmůže tvá smrt? Lovíš v řece; jak je bídná tvá kořist, rybáři!
Země sedmihradská čeká. Jiný život čeká. Nikdo už se nebude tam Jörgenovi smát.
Kätchen ani Lora neutekou od tebe. Oh rybáři, jak nedočkavě objímají tam nahá ženská ramena!"
Ale stalo se něco zvláštního. Křik dítěte překonal zvuk píšťaly krysařovy. Dítě plakalo ještě. Chtělo pít. Nevědělo nic o zemi sedmihradské.
Pláč dítěte dojal posledního muže z Hameln; pláč nemluvněte překonal jeho touhu.
Kynul bezmocně rukou na pozdrav někomu, kdo navždy odchází. Rozloučil se s propastí.
Potom odešel hledat ženu, která by dala napít dítěti.
