U Žíznivého člověka bylo pusto.
Stalo se to tím, že přišel cizinec v černém plášti magistra s řetězem na hrdle; cizinec, jehož jména nikdo z domácích neznal. Hned po příchodu cizincově počalo být některým podivně: cítili neklid a tvrdili, že cizinec páchne sírou. — — Pomalu se hosté vytráceli, vrhajíce znepokojené pohledy na stůl, kde seděl cizinec sám. Poslední host odešel krátce před vstupem krysařovým.
Byla to příhoda nepříliš příjemná pro krčmáře; ale krčmář neměl odvahy zakročiti včas. Nyní bylo pozdě; nedalo se už nic zachrániti, zkaziti však mnoho. Tato úvaha Činila Rögera opatrným.
Nedovedl však zatajiti své mrzutosti. Přecházel síní zamračeně a skoro nevrle — pouze když přiblížil se k stolu, u něhož dlel cizinec, vnutil své tváři strnulý a namáhavý úsměv.
Pouze Černá Líza byla veselá; její rozpustilost rostla vyprazdňováním se krčmy. Měla naději, že bude moci dříve k svému milému.
Když vstupoval krysař, zastavil se na okamžik na prahu, rozhlédaje se.
Poté, aniž uvědomil si zvláštnost svého chování, prošel skoro celou síň a usedl u stolu osamělého hosta.
Změřili se.
Muž v černém hávu magistra měl bledé, vyhublé tváře a dlouhý, černý vous. Jeho pohled byl zpytavý a neklidný. Chvílemi chtěl se mnoho tázati a chvílemi mnoho zamlčoval. Připadalo, jako by chtěl stále rozplynout se a uniknout. Komu? Čemu?
Černá Líza napjala sluch. Hostinský Röger napjal sluch. Snad nyní se něco doví o záhadném a málo vítaném cizinci.
Cizinec hleděl na krysaře pohledem člověka, který se setkává s dávným známým a který se s ním nesetkává nahodile.
„Jste krysař," pravil.
„Ano," řekl oslovený. A zdálo se mu, že chápe: je to vyslanec toho nahoře.
„Čekám zde na vás."
„Kdo vám řekl, že přijdu?"
Krysař se tázal, ale byl si vědom toho, jaká přijde odpověď.
„On," odvětil muž v hávu magistra tlumě poněkud svůj hlas, aby Černá Líza a Röger neslyšeli. Pak vypukl v tichý, tlumený smích. Z jeho očí šlehl oheň.
A teprve nyní zdálo se krysaři, že se tyto oči, dosud přimhouřené, rozevřely docela.
„On," opakoval krysař po cizinci. „A co chce?"
„On ví mnoho," zašeptal cizinec. „On dovede mnoho!"
„Kdo jste, cizince, a co mi chcete?" tázal se krysař zamyšleně.
Muž v černém hávu usmál se opět.
„Jsem magister Faustus z Wittenberka. Muž, kterému On slouží."
„A co mi chcete, magistře?"
„Jsme bratři, krysaři. Přišel jsem vám podat ruce."
„Krysař nemá bratří; krysař je sám. Nepotřebuji nikoho."
„Pravíte tak, a klamete jiné a klamete sebe. Potřebujete ho. Dovede velmi mnoho; více, než si dovedete představiti. Chcete, abych vám to ukázal?"
A magister pokynul krčmáři, aby přinesl nové láhve. Když se tak stalo, nalil svou sklenici až po kraj a vyprázdnil ji jedním douškem. Jeho bledé tváře se zarděly vínem i rozčilením.
„Před hodinou byl jsem ve Wittenberku; věříte tomu?"
„Snad."
„Není pro mne hranic. Není pro mne nemožností!"
