FNAF - Spíše Povídka...

Kapitola 6. - Vincente?

Pohled Vincenta

Nahrávka se spustila. Chtěl jsem si sednout na židli, ale tam už seděl Jeremi, takže jsem se jenom opřel o stěnu a doufal, že to se mnou nešvihne. Zoufale jsem se podíval na Mika. Ten se ale koukal na přehrávač, i když tam byl jenom zvuk.
Nejdřív se nic nedělo, ale pak se ozvaly kroky, jako když jde animatronik a další, které zněly jako dětské. Potom byl slyšet zvuk otevírajících se dveří a robotický hlas, ve kterém jsem vzdáleně poznal svůj vlastní.

„Pojďte, tady to je."
„Ale tady žádné překvapení není."
„Je to uvnitř."
„Tak jo."
„Mě se to nelíbí. Proč jsme šli sem?"

V tom se mi vybavila vzpomínka. Byla to přesně ta samá scéna, jenom byla i s obrazem... z mého pohledu. Společně s tím se mi vybavily i mé vlastní myšlenky.

Tobě se to možná nelíbí, ale já se bavím už teď!

„Protože to není jen tak ledajaké překvapení! Je speciálně pro vás."

Viděl jsem obraz sám sebe v kostýmu Springbonnieho, jak odvádíme pět dětí do part and service a zamykám za námi. Nevědomky jsem se začal usmívat, jak ve vzpomínce, tak v realitě. Malinko jsem zatřásl hlavou, abych to zahnal a vrátil se zpátky do přítomnosti.

Zvuky na nahrávce se hodně ztišily, ale pořád byly slyšet útržky rozhovoru.

„Co to...vy nejste anim... to je nůž?... nechte toho... proč... nechte mě... au, to bolí *smích*... já chci domů... mamí... *zvuk probodávání kůže*... *brek* ...*smích*... *ticho*...

Gita zastavila nahrávku.

„Podívejte se do oken."

řekla, a všichni jsme se tam podívali. U levého okna stál Foxy a Bonnie, u pravého Chica s Freddym. Fritz okamžitě zavřel dveře.
G: „Mám takový pocit, že tady stojí od té doby, co jsme tu nahrávku spustili."
J: Tak proč sem nešli a nezabili nás?"
G: „Třeba chtěli, abychom si tu nahrávku poslechli."
přitom, tak aby jí nikdo neviděl, se podívala směrem k Chice a mrkla na ní.
Podíval jsem se na Freddyho. On, i všichni ostatní se koukali na mě. Najednou, jako kdyby kolem mě byl slabý průvan a já jsem měl pocit že něco slyším, závan větru, nebo tak něco. Chytil jsem se rukou čela, protože mě začala bolet hlava.

G: „Vincente, jsi v pořádku?"

Ještě ona. Nejdřív sem přinese tu nahrávku, a pak se mě ještě ptá, jestli jsem v pořádku! Ale ona to neví. Ale zjistí to! A co když jí to nedojde.? Tak to dojde někomu jinému.

G: „Emm, Vincente slyšíš mě?"
„Jo, jsem v pohodě."

Mi: „Lidi, kolik ještě máme baterie?"
J: „Máme 70% a 2 AM."
G: „Tak to je v poho, půjdu pustit tu nahrávku dál.
F: „Já jako nevím, jestli jste si toho všimli, ale nebyla na té nahrávce ná-ho-dou hromadná vražda!?!"
G: „Počkej, nemyslíš si že to bylo..."
a otočila se na Mika.
Stejně se zachovali i všichni ostatní. Ten jenom přejížděl očima z jednoho na druhého a nevěděl, co říct.
G: „Říkal jsi, ať tam nechodím, je-li mi život milý. Víš o tom snad něco?"
Mi: „No, víte slyšel jsem nějaké divné zvuky z part and service. Nejdřív jsem se tam chtěl dojít podívat, ale pak se ozval sotva slyšitelný výkřik malého dítěte, který vycházel z té místnosti. Nesnáším pohled na krev, a věděl jsem, že než bych zavolal policii, tak by stejně stihl zdrhnout, a já bych pak byl podezřelý číslo jedna. A dál už to znáte."